zavrit

Charakteristika

Beauceron (Berger de Beauce, Bauce Shepherd) Beauceron na první pohled připomíná dobrmana. Je inteligentní a energický, vždy připravený následovat svého pána. ANGLICKÝ NÁZEV: franc.: Berger de Beauce, angl.: Bauce Shepherd PŮVOD: Beauce je oblast, ležící jihozápadně od Paříže na řece Loiře, přibližně mezi městy Chartres a Orleáns. Dalo by se předpokládat, že berger de Beauce neboli ovčák z Beauce – „Boseroňan“ pochází z tohoto kraje. Kynologie však skrývá mnohá tajemství a mnohá si k nim ještě přidají sami kynologové. Jedno nebo vlastně hned dvě z nich – protože stejného rodu jsou ta, že obdobně jako berger de Brie, nám známý briard, nepochází z kraje Brie, tak nemůžeme ani původ beaucerona klást do omezené oblasti kraje Beauce. Jména obou jsou poměrně mladá, byla poprvé použita zřejmě v roce 1883 k rozlišení dvou ze čtyř hlavních plemen francouzských ovčáckých psů, kteří byli do té doby nejen společně vystavováni v jedné třídě, ale považováni za úzce příbuzné, dokonce za vzájemně odvozené. Jediné s čím je v této ovčáckých psů, vyskytujících se na území dnešní Francie, vývojově však jsou oba představiteli do značné míry samostatných větví ovčáckých psů: briard – asijské, odvozované nejčastěji od tibetského ovčáckého psa a vyznačující se především bohatým osrstěním obličejové části, beauceron pak další velké větve původních evropských ovčáckých psů, obvykle se vztyčenými ušními boltci a zašpičatělou, klínovitou nosní partií. Na druhou stranu však není možné předpokládat a chápat rozdílný původ tak dalece, že jednotlivá a vlastně teprve v moderní době známá plemena ovčáckých psů si zachovala svoji svébytnost nebo izolovanou samostatnost, prostě že se udržela v původní formě a bez příměsi další, někdy dost vzdálené krve od dávných dob do dneška. Takových plemen je pramálo, u pracovních psů bychom je hledali už vůbec těžko. Beauceron nás mnoha svými exteriérovými i povahovými znaky a vlastnostmi staví do zvlášť těžké pozice. Odmítli jsme prosté odvození briarda z beaucerona , distancovali jsme se i od větve tzv. dogovitých ovčáckých psů, odvozovaných od původní tibetské dogy a procházejících geografickým posunem a různým pracovním využitím mnohotvárnými přeměnami. Právě beauceron nám však předvádí komplikovanost vztahů, návaznost a propojenost řady odlišných nebo lépe řečeno odlišovaných plemen či jejich skupin. Kdo totiž může při pohledu na beaucerona, především na jeho štěňata s jistotou říci, že v něm není stín rotvajlera, psa typicky dogovitého, koho v jeho výrazu neupoutá něco z dobrmana? Tento dojem, spíše kacířsky vtíravá myšlenka, se dere na povrch i při sledování jeho stylu a způsobu práce, pro niž byl po staletí využíván – hlídání stád, ale také lov vlků. Pes je stádo nejen schopný udržet ve vyhrazeném prostoru, ale jak říkají Francouzi, je bezkonkurenční při jeho rychlém přesunu (vzpomeňme na výkony rotvajlerů a jejich předchůdců při přemísťování ohromných stád dobytka). Je náhodné varování a přirovnání členů klubu přátel beaucerona ve Francii novým Beauceron je čisté francouzské plemeno, tzn. vzniklé pouze ve Francii, bez přikřížení jiných plemen. Je to opravdu velmi staré pracovní plemeno. Ovčáčtí psi jsou ve Francii známi již velmi dlouhou dobu, jsou zobrazeni již na tapiseriích z osmého století. I písemnosti z dvanáctého, čtrnáctého a šestnáctého století se zmiňují o ovčáckých psech. Má se za to, že již v rukopise z roku 1587 se nachází první přesnější zmínka o psu, který odpovídá popisem beauceronu. Ve Francii je toto plemeno nazýváno Berger de la Beauce (ovčák z Beauce). Beauce je rovinatá oblast obklopující Paříž, a je všeobecně považována za kolébku plemene. Beauceron sdílí společnou minulost s jeho bratrancem, ovčákem z Brie (Berger de la Brie), u nás známějším pod názvem briard. Přestože tato dvě plemena vypadají dosti odlišně, obě měly a mají stejné pracovní využití.. Dříve se francouzský farmář vůbec nezabýval vzhledem psa, důležité byly jeho pracovní schopnosti, a proto byli ovčáčtí psi typově velice rozmanití. Všichni spadali do kategorie chien de la plaine, tedy „psa z roviny.“ Bylo je možné spatřit ve všech barvách a délkách srsti. Přestože lovečtí psi byli již v té době velmi ceněni, Francouzi věnovali jen málo pozornosti těmto tvrdým pracovním psům. V těchto dávných dobách sloužil beauceron stejně jako briard spíše jako hlídač dobytka, chránící ho před šelmami, například vlky, a lidskými pytláky. S příchodem francouzské revoluce se jejich využití změnilo. Půda již nebyla pouze v majetku šlechty, dostala se i do rukou prostého lidu, z něhož se stali drobní farmáři. Z beaucerona a briarda se stali nepostradatelní ovčáčtí psi, jelikož tyto nové farmy nebyly oploceny. Samozřejmě také sloužili jako psi hlídací, strážící pánův majetek. Roku 1809 se kněz Abbé Rozier zmínil o těchto ovčáckých psech. Byl první, kdo popsal rozdíly mezi beauceronem a briardem a nazval je ovčákem z Beauce a z Brie. Jako beaucerona považoval krátkosrstého psa typu mastifa, briard byl pak dlouhosrstý odlišného typu. Později v 19. století se konalo shromáždění chovatelů ovcí a dobytka, kde bylo podle těchto francouzských písemností potvrzeno pojmenování dlouhosrstých psů podle oblasti Brie a krátkosrstého typu podle oblasti Beauce. Obě plemena byla v té době ještě velmi typově neustálená. V roce 1900 byl beauceron poprvé předveden na výstavě. První šampiónem plemene byla fena Bergere, dosti málo podobná beauceronům dnešních dnů. Srst měla spíše střední délky, dříve bylo totiž časté, že se u beauceronů vyskytovala delší srst než dovoluje dnešní standard. Také čenich byl užší a velikost znatelně menší. Pálení na končetinách mohlo dosahovat výše, což také dalo tomuto nově vznikajícímu plemenu přezdívku „červené punčošky“ (Bas-Rouge). Ve dvacátém století již bylo plemenitbě beaucerona věnováno více pozornosti. V roce 1911 byl založen klub Les Amis Du Beauceron (Přátelé beaucerona). První kniha věnovaná výhradně beauceronovi byla napsána roku1927 panem A. Siraudinem. Tato kniha dosud požívá takové vážnosti, že je mnohými považována za „bibli beaucerona“. Během světových válek beauceroni získali vážnost coby váleční psi. Byla ceněna hlavně jejich síla, na jejich statná těla byly upevňovány pásy s municí pro kulomety při hlídání střeleckých pozic. S využitím jejich inteligence byli často používáni jako poslové nebo strážní psi. O jejich schopnostech postřehu a vnímavosti byly vyprávěny přímo neuvěřitelné příběhy. Beauceron je stále dobře znám pouze ve své rodné Francii. Je používán stále jako ovčácký pes, avšak plemeno je nyní mnohem častěji používáno při policejní práci, slouží v kynologických jednotkách francouzské armády i policie. Plemeno se rozšířilo i do ostatních evropských zemí, avšak nikde zdaleka nedosáhlo takové popularity, které se těší ve Francii. Beauceron se objevil i v USA a mnozí Američané si ho povšimli ve filmu Moonraker s Jamesem Bondem. Standart byl přijat v roce 1863. Ve Francii je využíván i profesionálními ozbrojenými složkami. Jeho schopnosti mu dovolují zúčastňovat se i vrcholných soutěží sportovní kynologie. Za hranicemi vlasti je málo známý, ale je to národní francouzský symbol a pýcha. Každý rok se do plemenné knihy ve Francii zapisuje 3800 nových psů, přestože cena za to je dosti vysoká. Zápis nového psa stojí 4 000 franků. POPIS: Beauceron je velký pes, pevný, otužilý, s dobrou kostrou a svalnatý, bez znaků lymfatičnosti (hrubosti), je to harmonicky stavěný pes.. Beaucký ovčák má obdélníkový formát. Délka těla, měřená od předního výčnělku lopatky k sedacímu hrbolu musí být o něco větší, než je kohoutková výška. Hlava je dlouhá 2/5 výšky v kohoutku. Šířka mozkovny a výška hlavy, měřeny v její střední části, jsou o trochu menší, než je polovina délky hlavy. Čenichová partie a mozkovna jsou stejně dlouhé. Na první pohled připomíná přechod mezí Dobrmanem a Rotwailerem. Hlava je jemně modelovaná, s harmonickými liniemi. Při bočním pohledu se horní linie mozkovny a nosního hřbetu jeví rovnoběžné. Oči jsou položeny horizontálně, mají lehce oválný tvar. Duhovka musí být tmavě játrová, v každém případě nesmí být nikdy světlejší než tmavě oříšková, i když pálení je světlé. Pro variantu harlekýn jsou přípustné oči různě zbarvené. Uši jsou nasazeny vysoko. Pokud jsou kráceny, jsou neseny vzpřímeně, nejsou postaveny rozbíhavě ani sbíhavě. směřují lehce kupředu. Dobře nesené ucho je takové, jehož středem prochází pomyslná osa prodloužené boční linie krku. Uši nekrácené jsou poloklopené nebo zavěšené. Nesmí být přiléhající. Jsou neseny naplocho a spíše krátké. Délka nezkráceného ucha musí být stejná, jako polovina délky hlavy. Ocas se nekrátí, je nesen nízko, dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu, není vychýlený do strany, tvoří mírný háček ve formě J. V akci může být ocas nesen o něco výše, ve výši prodloužené hřbetní linie. Pohyb je pružný a prostorný. Končetiny zůstávají v ose. Beaucký ovčák musí mít dlouhý klus s prostorným krokem.