Pravda o morčatech

The Real Guinea Pig - Historie morčat domácích sahá do dávné říše Inků, hluboko do pohoří And, kde započala jejich impozantní  cesta k dobytí Evropy. Morčata jsou mnohem inteligentnější, než se  předpokládalo, v současnosti jsou odhalována tajemství jejich života, jejich neuvěřitelný příběh.

Na severozápadě Německa v Münsterské univerzitě je důležité centrum pro výzkum morčete domácího.

Zde se před třiceti lety se začal výzkum věnovat těmto malým hlodavcům, pod vedením biologa profesora Norberta Sachsera, který říká: „lidé a morčata domácí mají mnohé společné“. Stejně jako v lidských městech i v koloniích morčat domácích se to hemží jejich obyvateli. Existují nějaká nepsaná sociální pravidla, která platí pro hlodavce i lidi? Mohli by tito živočichové poskytnout model pro naše vlastní sociální chování, kolik lidského lze u nich najít. Pracoviště univerzity v Münsteru je říší zrzavého morčete Borise, je jedním ze stovek morčat domácích, které univerzita chová. Žijí tam v párech, rodinách a skupinách, vždy pod bedlivým dohledem. Ryšavý Boris žije poklidně ve velké skupině „A“, je mu šest měsíců a pomáhá profesorovi pochopit ostatní morčata domácí. Na univerzitě nesdílí běžný názor, že morčata domácí jsou naivní domácí mazlíčkové a právě s pomocí Borise dokáží odkrýt jejich tajemství. Morče domácí je fascinující z hlediska složitosti jeho sociálních návyků, stále překvapují svými schopnosti a novými poznatky.

Morčata domácí byla poprvé objevena v Andách a tak je jižní Amerika domovem všech volně žijících morčat.

Jsou tam dobře maskovaní před svými nepřáteli, skrývají se v místních travinách. Divoká morčata žijí v malých skupinách obvykle harémových s mláďaty a jedním dominantním samcem. Zřídka kdy se odváží opustit svůj úkryt, jejich teritorium je malé. Jsou stoprocentními vegetariány a vždy žijí v blízkosti vydatné potravy.

Andy jsou rovněž domovem Inků, pro ně v drsné a pusté krajině And jsou morčata i životně důležitý a vzácný zdroj masa. Zhruba před třemi tisíci lety proměnili Inkové volně žijící předky morčete v domácí mazlíčky a začali je uctívat jako posvátná zvířata. Doufali, že díky požehnání bohů zvýší nejen plodnost morčat, ale i své chovatelské úspěchy. Morčata byla tak důležitá, že byla dokonce obětována  králům, jako pohřební předměty. V Evropě byla morčata prakticky neznáma až do poloviny šestnáctého století. Přírodovědec Konrád Gössner je popsal jako indiánské králíky a přesuzovali jim všechny možné bizardní charakteristiky, byli údajně necudní a vilní, pohybovali se jako krysy a byli podobní veverkám. Jako první přivezli morčata z jižní Ameriky do Evropy španělští konkvistadoři. Španělští nájezdníci drancovali indskou kulturu a morčata měli jako živý zdroj potravy na jejich dlouhých cestách. První morčata proto doprovázela španělské vojáky na jejich dlouhých cestách zpátky do Evropy, kde daleko od své domoviny našla své místo v roli milovaných kamarádů dětí. Morčata nevyžadují velkou péči a jsou to rozkošní domácí miláčci, často považovaní za milé hloupé a velmi přátelské.

Každý jedinec vypadá jinak, má také svou individuální osobnost, téměř jako lidé.

Morčata jsou lekavá a než se vstoupí do výzkumných místností, se po každé klepe, zkontroluje se teplota, vlhkost a očistí si boty ve vaničce s desinfekcí. Zrzavý Boris bydlí společně s dalšími třiceti kamarády na deseti metrech čtverečných. Lidé žijící v tak stísněných podmínkách by byli nejspíše velice vystresovaní a začali by se hádat, tady však vládne naprostý klid. Morčatům je prováděna analýza krve, koncentrace stresového hormonu odhaluje zdravotní stav zvířete a  výzkumníkům umožňuje nahlédnout do životů malých svěřenců. Snažit se rozluštit tajemství společnosti morčat je pracné a časově náročné. Boris má mírumilovný vztah se členy své skupiny, čichá, zdraví, odráží nechtěnou pozornost, to vše je součástí běžného každodenního života. Mnozí jiní savci by mezi sebou bojovali o partnerky a teritorium, ale Boris a jeho přátelé ani nekousají neznámé samice ani s nimi neflirtují, místo toho se členové této skupiny vzájemně respektují. Když tu začne být příliš těsno, přeskupí se morčata do menších skupin zcela bez boje. To je úžasná reakce na nedostatek prostoru, kterou bychom se klidně mohli od nich učit. Z toho plyne, když se ve zvířecích a stejně tak v lidských společenstvech vytvoří stabilní společenské struktury a rozvine se systém, v němž každý tvor zná své postavení a akceptuje ho, pak tento stav a hustota populace nemusí nutně vyústit v jakýkoli stres nebo agresi. Patrně je to právě tento mírumilovný společenský systém, který vedl k tomu, že jsou morčata oblíbená jako domácí mazlíčci. 

V Peru domorodé kmeny chovají morčata pui, v samostatných ohradách, stejně jako jiná domácí hospodářská zvířata.

Morčata pui jsou větší a těžší než jejich kamarádi v Evropě a jsou cenným zdrojem chovaným pro maso a jednoduchou alternativou ke skotu, který vyžaduje více lidské práce. Po příjezdu španělských konkvistadorů, španělé byli nesnášenliví, vše se starou indskou tradicí bylo před Španěly domorodci utajováno a skrýváno, i zvířata byla schovávána v domě. Dnes morčata stále žijí i v domácnostech, živí se především kuchyňským odpadem a čerstvou trávou. Volně běhají ve svých výbězích a schovávají se pod lavicemi. Morčata není snadné chytit, jejich instinktivní reakcí je útěk. I děti v Peru si váží těchto domácích mazlíčků a opatrují je, nejen jako své chundelaté kamarády. V Peru stejně jako v Evropě jsou morčata oblíbenými domácími mazlíčky, ale také jako velké pochoutky. Ale ani tady v Peru většina lidí nikdy neviděla jejich volně žijící divoké příbuzné, poněvadž jsou velice plašší a žijí na tichých izolovaných místech daleko od lidských sídel.  

Ve výzkumných laboratořích v Münsteru se chová i skupina divokých morčat z důvodu výzkumu jejich chování.

Jejich vlastnosti jsou známé, divoká morčata jsou velice plachá a ustrašená. Na rozdíl od domestikovaných vypadají volně žijící morčata všechna stejně, bez zjevné kresby. Škála jejich chování je široká a složitá, pročichání, tanec, kousáni a další chováni. Po třiceti generacích žijících v institutu je zřejmé, že tato divoká zvířata nejsou domestikována. Analyzují se informace a porovnávají je s výsledky pozorování ve volné přírodě. V jižní Americe je jiná skupina výzkumníků z Münsterské univerzity na stopě volně žijících divokých morčat. Existuje patnáct různých typů divokých morčat, kavia a perea je široce rozšířený, jen jeden z nich je předkem nám známých domestikovaných druhů.

Tým se snaží shromáždit co nejvíce informací, sběr anatomických údajů nestačí k tomu, aby získali smysluplné výsledky, na rozdíl od institutu je však téměř nemožné pozorovat přirozené chování zvířat ve volné přírodě. Proto výzkumníci na některá zvířata připevňují malinké vysílače, dozví se víc o každodenní rutině morčat a velikosti jejich teritoria. Malé harémové skupiny mají svá pevná teritoria, která jen velice málo přesahují do teritorií jejich sousedů. Jelikož je tu dost potravy pro všechny, nedochází k žádným sousedským rozepřím, ačkoli divoká morčata nemusí být tak tolerantní ke svému okolí, jako jejich domestikovaní příbuzní.

Domestikovaná morčata jsou větší těžší a buclatější, jsou ale klidnější a přizpůsobivější, než jejich bázlivější příbuzní.

Kdo je inteligentnější, provádí se test, zástupci obou druhů jsou umístěni do neznámého prostředí. Morče domácí nezkoumá neznámé, nemá důvod, aby opustilo, toho kdo ho krmí. Morče divoké je jiné, testovaný jedinec je opatrný, avšak zvědavý, metr za metrem prozkoumává nový prostor. Divoká morčata jsou zjevně odvážnější, má pro ně smysl zkoumat nový životní prostor, znamená to ale, že se stávají vítězi? Takovým to prohlášením bychom se měli vyvarovat. Nejsou proto žádné důkazy, ale dá se konstatovat, že procesem domestikace došlo k dokonalému přizpůsobení se podmínkám, v nichž domácí miláčci žijí. Domestikovaná zvířata si nemusí dělat starosti s nepřáteli, to je naprostý protiklad jejich volně žijícím protějškům, kteří si musejí dávat velký pozor a většinu času tráví schovaní ve vysoké trávě. Vždy se chovají nenápadně a nekomunikují hlasitým pískáním, jako jejich domácí bratranci. Prozradili by tím svůj úkryt, na otevřenou zatravnělou plochu se z obezřetností vydávají pouze tehdy, když žerou. Jenže zde se vydávají na pospas predátorům. V případě napadení reagují instinktivně podle hesla, nehýbej se, splyň s okolím.

V místních vesnicích v Andách při zvláštních příležitostech používají potomci Inků stále své domácí mazlíčky, jako důležitý zdroj své potravy, stane se z nich chutný pokrm, na které se těší celá rodina.

Dokonce i děti jsou na to zvyklé, pro ně tento kuj, zaujímá podobné místo, jako v Evropských kuchyních zaujímá kuře. Ženy zvířata rychle a zručně porážejí. Příprava vyžaduje spoustu lásky a pozornosti. Usmrcená zvířata a posvátná půda jsou uctívány květinami. Jako projev úcty se ženy dělí se zvířaty o svůj nápoj. Existuje velký počet receptů na přípravu morčat, obvykle jsou nadívána zeleninou a opékána. Maso je podobné králičímu, či zaječímu, je bohaté na proteiny a tvoří důležitý doplněk místní stravy. Dnes se morčata obvykle podávají při náboženských svátcích, jsou ale i oblíbenou pochoutkou na svatbách a jiných oslavách. Tradičně je malá část vždy obětována jako dar bohům. Pokrm z morčat je pro rodinu něčím speciálním, co je tady považováno za jídlo, je jinde uctíváno, je to otázka vkusu.

Morčata jsou chována i kvůli vhledu, kvůli jejich nádherné srsti.

Konají se i soutěže krásy, na kterou se připravuje jedna chovatelka z Kolína. Starostí o své modely tráví hodiny, každý měsíc vydá stovky eur za potravu, péči a léky, proto nemá čas, ani peníze, na rodinnou dovolenou. Chtěla si pořídit domácího mazlíčka, začala dvěma chovnými morčaty a pak se to pomalu vymklo z rukou. Z počátku jich měla asi jedenáct, pak dvacet a dvacet pět a nyní jich má šedesát pět. Stejně jako jiní sbírají známky, sbírá morčata. Zabírají jí nejméně padesát procent volného času a rozhodně je to pro ni zábavný koníček. Má své vlastní představy o tom, jak  by mělo takové morče vypadat. Model je dán do pucu, je ošetřen pesticidy a nyní je připraven na cestu na velkou celostátní výstavu Unie německých chovatelů morčat. Do soutěže jsou přihlášeny, z početných plemen jako rozeta, tedy, texel, alpaka, merino a angora aj, stovky zvířat. Morčata jsou posuzována podle nejrůznějších kategorií. Porotou jsou zkoumáni od hlavy až k patě, dostávají body za srst, tělesné proporce a objem. Fantazie nezná hranic, na soutěži všude vládnou morčata, jsou nabízeny všechny možné chovatelské potřeby, morčata jsou na vzpomínku malována přítomnými malíři a jinými jsou nabízeny různé vymodelované podobizny morčat. Soutěže se účastnilo asi tři sta padesát morčat, a vítěz se stává šampiónem.

Stará indská metropole Kusko v Peru, je místem pro jiný druh setkání, na rušných městských trzích nabízejí obchodníci svou živou produkci.

Morčata přitahují hodně pozornosti, zákazníci mají o ně zájem, jako o potravinu nebo novou krev, pro své chovné stádo. Morčata se rozmnožují rychle a snadno, jsou nenáročná a společenská. Cena závisí na velikosti, průměrně je asi patnáct solů, co je asi sto korun, za jedno zvíře. Prodávají se tu především bílá a světle zbarvená zvířata, jelikož tmavá jsou spojována s černou magií. Pověry jsou v Peru stále velice rozšířeny.

Mláďata morčat v břiše březí samice se mají hodně co učit, než se narodí.

Hned od prvních chvil budou muset být samostatná. Rodí se osrstěná, mají otevřené oči a jsou mobilní. Výzkumníci se zajímají a chtějí vědět, zda stres březí samice ovlivňuje vývoj nenarozených mláďat a jakého budou pohlaví, co se tato mláďata musí naučit. Březí samici, která žije ve svém známém prostředí se známými sousedy, budou neustále přemísťovat do nového prostředí, do nových skupin. Matky reagují nervozitou a po stresovém testu proběhne krátká zdravotní prohlídka, při vyšetření na ultrazvuku, samice očekává čtyři dcery, zdá se, že tepová frekvence a vývoj jsou normální. Výsledek je překvapivý, vzhled mláďat samičího pohlaví není nijak pozoruhodný, všechna čtyři mláďata, samičky, projevují samčí chování, tančí takzvanou rumbu, co je typicky samčí sexuální chování, to je důsledek vyšší hladiny hormonů působené stresováním matky. Samičky se chovají tak, jak by se chovali samečkové, dcery jsou maskulinizovány. Zdá se, že tyto čerstvě narozené dcery mají za určitých podmínek výhodu, například, kdyby žily v silné populaci ve svém přirozeném habitatu v jižní Americe, tak by tato zvířata soupeřila o důležité zdroje například o potravu a pokud je dcera maskulinizováná, pak je na tom zjevně lépe, než kdyby její chování bylo typicky samičí. V jižní Americe se však divoké morče nemusí obávat nedostatku potravy.

Když rodí březí samice divokého morčete v jejím přirozeném prostředí je matka ostražitá, všechno se odehrává rychle a tiše.

První mládě se rodí za svitu měsíce tiše a nenápadně. Druhé mládě následuje krátce po něm a okamžitě je matkou očištěno, nakonec jsou čtyři. Všechna čtyři mláďata brzy dokáží  stát na vlastních nohou, jsou to miniaturní kopie svých rodičů, osrstěná, mají otevřené oči a jsou mobilní. Brzy budou schopna zkoumat své okolí. Třeba že jsou morčata výhradně býložravci, rychle sežerou placentu, aby nepřilákala pozornost predátorů. Starší dospívající s předcházejícího vrhu se páří jednou ze samic ve skupině, morčata dosahují pohlavní dospělosti již osm týdnů po narození. Nyní musí čtyři mláďata svádět boj o dvě bradavky na matčině břiše. Samice je mezi tím stále na pozoru. Nově narozená mláďata se stávají součástí této rodiny divokých morčat.

Jsou sociální pravidla morčat instinktivní nebo se je musí naučit.

Zrzavý Boris, vyrostl v prostředí normálním pro morčata se svými sourozenci a rodiči a proto je zajímavý pro následující experiment. Boris vyrostl ve velké skupině „A“, teď je uveden do své nové skupina „B“. Boris nemá problém přizpůsobit se jinému prostředí a rychle se začleňuje do stávající sociální kultury, jeho sousedi ho akceptují. Boris si osvojil tato sociální pravidla hned na začátku ve své vlastní  skupině. Pokud se morče naučí vycházet s cizími morčaty bez agresivity, pak bychom to my lidé dokázat také. Možná že sociální chováni, není instinktivní, důkazy nám poskytne jiné morče ze sousední místnosti, jmenuje se Rambo. Rambo vyrostl pouze s jednou partnerkou, nikdy nemusel prosazovat své postavení vůdčí jiným samcům, nikdy nepoznal žádnou jinou samici než svou partnerku, jak se bude v cizím prostředí chovat on. Pří umístění do cizí skupiny Rambo je evidentně nervózní a neklidný, vysílá špatné signály a chová se agresivně vůči místním obyvatelům. Rambo poskytuje důležité informace o chování morčat a jeho nemístné chování má důsledky, konflikt. Morčata se nejdůležitější věci učí, dokud jsou velmi mladá, následkem isolace si však Rambo neosvojil pravidla chování, mezi cizími morčaty. Závěr je že, sociální chování je třeba si osvojit.

V Peru, ve staré indské baště Kusku, tam Španělští konkvistadoři nepřijeli s mírovými úmysly.

Naopak oloupily Inky o jejich zlato a kulturu, a vnutili jim křesťanství, kostely jsou tam rozeseté po celém starém městě. Jednu věc však předkové dnešních Inků odmítli opustit, je to uctívání morčat. Křesťanství a indská kultura se proto stali pestrobarevnou směsicí a tito malí hlodavci zůstali nadále jejich posvátnou potravou. Během slavností božího těla v Kusku, se pečené morče prodává na každém rohu, tato chutná pochoutka, představuje vynikající svačinku při slavnostním procesí. V Peru se to považuje za něco samozřejmého.

Nejezte je, studujte je, tak zní moto v Münsterské univerzitě.

Jak důležitá jsou ostatní morčata a pro morče jako je zrzavý Boris, se svou oblíbenou samicí v domácí komunitě navazuje kontakt, často vyhledává její společnost, zná ji a uklidňuje ho. Co ale nastane, když je ponechán o samotě. Boris je izolován od ostatních. Je sám, úplně sám, reaguje na to, srdce mu bije jako o závod, je velice vystresovaný. Brzy začne Boris hubnout. Jak bude reagovat, když mu výzkumníci zorganizují schůzku s neznámou samicí. Tato dáma zběžně Borise zná, vzájemně nemají o sebe velký zájem, rychle se pozdraví, ale to je vše, hladina stresu v Borisově krvi prudce stoupá. Když Borisovi představíme zcela neznámou dámu, představuje žádný důvěrný kontakt, hladina stresu zůstává vysoká, ale pak jak mile se Boris znovu shledává se svou oblíbenou samicí, uvolňuje se. Dáme mu jeho milovanou a jeho hladina stresu  velice rychle klesá, to je Borisovo Hapy End. Další morče je lékem na stres, ale ne každé morče dokáže snížit hladinu stresu, pouze partnerka, s níž navázal vztah. Jak říkal Paracelus láska je nejlepší lék.

V jižní Americe věří, že morčata mají mnohem větší léčivé schopnosti.

Ke svému léčiteli přišel mladý muž, je nemocný, přišel hledat pomoc a morče je tu proto, aby pomohlo najít příčinu jeho nemoci a vyléčilo ji. „Morče je kopie člověka, nemluví stejným jazykem, má svůj vlastní dialekt, má ale stejné orgány, stejné kosti, stejný sluch. Celé jeho tělo připomíná tělo člověka.“ Nejprve je přivolána pomoc boží. Na posvátném místě přejíždí léčitel morčetem po těle pacienta podle starodávného rituálu, po tomto obřadu příznaky nemoci přecházejí na malé zvíře. Léčitel kontroluje všechny části těla pacienta, provádí to, čemu se tady říká, andský rentgen. Pro tento rituál se používají pouze bílé morčata, protože údajně pouze ona na sebe dokáží  vzít duševní a tělesné utrpení pacienta. Na konci rituálu se léčitel opatrně dotkne orgánů morčete. Hledá změnu v barvě srsti, která by mu naznačila, o jaký neduh se jedná. Pro tento rituál neexistují žádné vědecké důkazy, v Andách jsou ale tradiční léčitelé stále veleváženými osobami. Léčitel u tohoto pacienta diagnostikoval postižený orgán, nyní je předáváno morčeti. Toto zvíře se nesmí sníst, je vypuštěno do přírody a ponecháno, aby se toulalo po posvátné zemi. Později si ho bohové vezmou k sobě. Taková zde panuje víra.

Na Münsterské univerzitě sděluje profesor Sachser výsledky svého výzkumu.

Ve vědě o chování jsou morčata nyní používána jako modely, pro analýzu sociálních struktur. Vazba mezi sociálním prostředím a chováním byla zřídka kdy zkoumána podrobněji než u těchto malých hlodavců. Vědci zabývající se touto vědou se nyní zajímají o různé osobnostní znaky zvířat, až do nedávné doby věda obvykle nakládala se všemi zvířaty jednoho druhu stejným způsobem, ale díky výsledkům u morčat však bude muset přehodnotit své domněnky.

Říká profesor Sachser: „Zjistili jsme, že všechna zvířata nejsou stejná, ale že každý jednotlivec, dokonce i na úrovni morčat, má svou vlastní osobnost. Jako například zrzavý Boris. „V morčeti je mnohé z člověka a zase naopak, v člověku je mnohé z morčete. Je ale samozřejmé, že v člověku je také mnohé, co není vůbec podobné morčatům a v morčatech je zase mnohé, co je typické jen a pouze pro lidi.“ Boris prokázal ostatním morčatům velkou službu, umožnil výzkumníkům získat cenné informace o skrytém životě těchto malých hlodavců. A přes vzdory veškerému  zájmu vědců zůstávají roztomilými kamarády, vůbec ne hloupými a nudnými. V dětských pokojích se tito domácí mazlíčkové znovu a znovu setkávají s novými výzvami, mnozí majitelé nevědí co je pro morčata dobré, ale jejich přizpůsobivost jim umožňuje nové problémy zvládnout. Jsou k tomu dobře vybaveni. Pokud je o morčata dobře pečováno, mohou zůstat společníky svých majitelů po většinu jejich dětství. Jejich roztomilé vzezření a chování, člověka nadále fascinuje, ač se za tímto zevnějškem stále skrývá řada záhad, které je třeba vyřešit. Morčata jsou prostě neuvěřitelní malí tvorové.

Překlad: Markéta Brožková zdroj: ZDF, arte