aratingy

jsou papoušci příbuzní rodu Ara,

žijí s nimi na stejném území, ale mají menší velikost. Jsou to stejně konzervativní ptáci jako arové, znační křiklouni, u kterých si musí každý chovatel dobře uvážit, zda je může chovat, aby neměl problémy se svými sousedy. Bylo u nich zjištěno, že jsou ke každé změně velice nedůvěřivý, obtížně si zvykají na změnu prostředí a i na změnu krmiva. Získáme-li aratingy do chovu mají mít misky s krmivem vedle bidel, kde často vysedávají, protože na dno voliéry za potravou neslétnou. Pokud nám aratingy neberou potravu toho dne, co je dovezeme, není nutné z toho dělat nějaké závěry, druhého dne ji musí však konzumovat. Potravu by měli mít takového složení, jako u předchozího majitele. Jinou potravu, kterou doposud nebrali, jako například lisované granule, nevezmou a často je k tomu nedonutí ani hlad.  Při zvykání na nové prostředí aratingy potřebují především naprostý klid ve svém okolí a chovatel by se měl v jejich přítomnosti chovat naprosto ohleduplně. Jeho veškeré pohyby by měli být pomalé a přirozené. Po několik dní jim osvětlujeme chovatelské zařízení (i v noci), aby mohli vyhledat vodu i potravu. Osvětlení je nutné i proto, aby vyplašení ptáci se lépe orientovali v neznámém prostředí a nezpůsobili si zranění bezhlavým letem. Všeobecně je známo, že když si aratingy  přivyknou na své okolí, pak jsou hluční jen z rána a k večeru. Hlučnost je vyšší také při toku nebo objeví-li se u jejich voliér nějaký predátor (kočka, dravec, cizí člověk apod.). Nejčastějšími nemocemi nově získaných ptáků bývají poruchy zažívacích orgánů. Importovaným aratingám by se zásadně neměla aplikovat antibiotika, protože ta již určitě dostávali v průběhu karantény. Antibiotika totiž nepříznivě působí na střevní mikroflóru a takovým jedincům, kteří dostanou v krátkém časovém intervalu několikrát vyšší dávky antibiotik, se může jejich počáteční stav ještě zhoršit. Importovaným ptákům se má nechat nejprve vyšetřit trus na přítomnost střevních parazitů.

Pokud chceme zakoupené atatingy vypustit do svého chovatelského zařízení,

máme jim předem zavěsit hnízdní budky na nocování. Obsadí-li je ptáci, poskytují jim ochranu před nočním chladem a usnadní jim zvykání v novém prostředí. Stavíme-li voliéry, směřujeme je na jižní nebo jihovýchodní stranu. Voliéry mají mít kovové konstrukce potažené pletivem ze silnějšího drátu. Mezi bloky voliér musí být dvojité pletivo nebo příčky z pevného materiálu, protože ptáci se napadají i mimo dobu hnízdění. Do celoročních voliér dáváme krmivo do vnitřních prostorů na vyvýšené místo a tam by měli také hnízdit. Někteří chovatelé tuto část voliéry staví o základně 1x1 m nebo 1x1,5 m a výšce 2 m,  proletovou část o délce 2-3 m.  V zimním období je přezimujeme v chráněné uzavřené části voliéry při teplotě +5 až +7°C. Betonové podlahy, které zabraňují vniknutí hlodavcům do voliéry, pokrýváme před zimním obdobím polystyrenovými deskami o síle 5 cm a shora na ně dáme linoleum. Tím zabráníme pronikání chladu a nebezpečné vlhkosti do voliéry. Podle zkušeností chovatelů jihoamerických papoušků se mají krmit podle určitého období. Jiná skladba potravy je v zimním období, jiná před hnízděním, po dobu krmení mladých i po reprodukci. U popisů jednotlivých druhů je tato problematika uvedena. Je třeba mít na paměti, že u aratingů, stejně jako u jiných papoušků, musí složený pár spolu harmonizovat. Takový pár se snadněji složí z mladých jedinců, kteří dosud neměli partnera. Při sestavování párů je nutné dbát také na to, aby ptáci nebyli k sobě příbuzní, byli pohlavně vyspělí a v dobré kondici. Produkce většího množství trusu a zvětšující se spodní bříško u samice signalizuje brzkou snůšku. V tomto období musí mít ptáci naprostý klid. Samice zasedají na snůšku hned někdy od prvního sneseného vajíčka, jindy od druhého nebo i třetího. V tu dobu zůstávají samice již trvale v budce. Mladé samice, hnízdící poprvé, reagují na každé rušení a snůšky opouštějí. Opakuje-li se to častěji, vejce se zchlazují, vývoj embrya se zpomaluje a postupně odumírá. Takové neklidné samice se obvykle i špatně starají o svá mláďata.  Vývoj mláďat probíhá v budce dobře, pokud jsou stočena do klubíčka a krky mají navzájem mezi sebou prokřížené. Mláďata ve věku 20 dnů již nejsou samicí zahřívaná a ta za nimi přilétá jen s potravou. Po opuštění budky jsou mladí ptáci sice dobře opeření ale velice lekavý a plaší. Po osamostatnění je od rodičů ihned přemisťujeme do jiné voliéry, aby rodičovský pár mohl znovu zahnízdit. Předpokladem úspěšného odchovu jsou tyto faktory: vhodné prostředí, kvalitní krmivo, vyhovující hnízdní budka (kmenová), dostatek čerstvých větví k ohryzu a vhodné přírodní podmínky-slunce, stín, déšť apod. Je samozřejmé, že nejlepší prostředí pro odchov arating jsou celoroční venkovní voliéry. 

text: Čerpáno z lit. Milana Vašíčka, Roman Strouhal - papouskov.cz