Amada zelenomodrá - forbeska, jak je mezi chovateli nejčastěji nazývána, obývá ostrovy Indonésie.

O jejím životě ve volné přírodě je málo známo. Vyskytuje se převážně na travnatých pláních, v bambusových porostech, na okrajích lesů až do 1 400m nadmořské výšky.  Živí se travními semeny, ale i dostupným hmyzem, hlavně při odchovu mladých.

Do chovu jsem forbesky získal v roce 2000 a to zcela náhodou

při návštěvě jedné dovozové firmy obchodující s exotickým ptactvem. Nikdy před tím jsem o nich neslyšel, svým vzhledem mne na první pohled zaujaly a zakoupil jsem dva páry, cena jednoho kusu 1 200 Kč. Ptáci byli v perfektní kondici i po celou dobu mého chovu.  Nikdy nejevili sebemenší známky onemocnění, byli odchyceni ve volné přírodě, z toho důvodu nesmírně plaší, dokonce tak, že nebyli ve voliérách téměř vidět. Od jara do podzimu jsem je dva roky choval, v zarostlých zahradních voliérách ve společnosti různých astrildů. O hnízdění neprojevili zájem, první rok jsem myslel, že si zvykají, druhý rok byl naprosto stejný, po druhé chovné sezoně jsem je se zklamáním prodal. Následně po pár letech jsem objevil v inzerci jednoho chovatele z Moravy forbesky, údajně z německých odchovů, ale povahově jiné než na které jsem byl zvyklý. Odvezl jsem si dva, ještě ne úplně přepeřené páry. U mne pak během měsíce perfektně dopeřili.

Na jaře jsem je po párech umístil do metrových klecí,kde měli k dispozici zamaskovanou hnízdní budku s kulatým vletovým otvorem. 

Jako stavební materiál jsem předkládal kokosová vlákna, nastříhaný sisalový provázek, trochu jemného bílého peří a trochu mechu. Během krátké doby se pustili do stavby hnízda a do dvou dnů byla budka úplně vycpaná. Přístup do hnízda byl jen úzkou vletovou chodbou. Asi za tři dny od postavení hnízda začala samička snášet vajíčka a to vždy ob den jedno, celkem pět čistě bílých. Kupodivu byly všechny oplozeny. Oba rodiče se perfektně střídali v sezení, asi za 14 dnů se vylíhla všechna mláďata v jeden den. K odchovu mladých jsem předkládal klíčené zrní smíchané se sušenou vaječnou směsí. Mladí opustili hnízdo asi za dvacet dnů, následně jsem odstranil hnízdní budku a mladé jsem nechal u rodičů další tři týdny.

Zajímavé je pozorovat forberky,

jak si při krmení vezmou například zrnko ovsa, odletí s ním k napáječce, tam ho namáčí a následně vycucávají. Obecně mohu říci, že jejich chov není nikterak náročný, ale s odchovem mladých to moc jednoduché není. Samečka od samičky rozeznáme podle výrazněji modré barvy.

Text a foto:  Tomáš Prachař  penkavy-nadherne.cz