Původ a vývoj psů

V odlehlých oblastech Mexika lidé do dnes věří, že psi mají magické schopnosti, mají schopnost léčit nemoci a bolest. K léčení využívají sílu svých bezsrstých psů Xoloitzcuintli, jejíž kůže je na tolik horká, zejména u štěňat. Když máte revmatizmus, přikládáte je tam, kde to bolí.

Víc než 750 miliónů lidí sdílí život se psy, milují je, cit je vzájemný, váží si jich. Vztah člověka se psem je ten nejvýznamnější ze všech vztahů lidí s živočichy, který máme, ale proč tomu tak je? Podle genetiky byl tenhle nejlepší zvířecí průvodce, kdysi nezkrocený divoký vlk. Jak došlo k jeho tak zásadní proměně?

Dlouho se věřilo, že si lidé odebrali malá vlčata s přírody a ochočili, osvojili si je.

Představa, že si lidé vzali vlka a pouhým ochočením z něho vytvořili psa, je zpochybňována, existuje revoluční myšlenka, že ve střední době kamenné se vlk změnil v psa sám. Pes je nejlepší přítel člověka, ale člověk ho nestvořil. Problém je v ochočování vlka, muselo by se to udělat do jeho třinácti dnů, co je prakticky nemožné, když je do té doby neochočíte, pak je neochočíte nikdy a nikomu se to ještě nepovedlo. Ve střední době kamenné lidé neměli čas, aby krmili štěňata z lahvičky a vychovávali je, nebo něco takového. Prostě to není možné. Ale pokud psa nevytvořili lidé, co způsobilo, že se vlk vyvinul v nový druh?

Náš odpad.

Před patnácti tisíci lety začali lidé poprvé žít ve stálých obydlích. Studium chování psů přitahovaných jídlem na moderní skládku nám naznačuje, jaký dopad, tyto první vesnice mohly mít. Je to model, jak se pes vyvinul. Vznikem prvních vesnic doby kamenné, se objevilo úplně nové ekologické místo, kde se hromadil odpad, kostry zvířat a lidské odpadky. Divoká zvířata, včetně vlků, byla ke smetišti přitahována, aby se tam krmila. Došlo k tomu, že vlci když na to místo přicházeli, začali mezi sebou o to dostupné jídlo bojovat, při čemž docházelo k selekci, kdo to místo ovládne. Jde o to, kdo na tom smetišti bude nejefektivnější, kteří vlci budou na novém místě prospívat a kteří zahynou. Stalo se tak něco významného, vlci, kteří se nastěhovali do některé osady, se v jejím okolí krmí, ale mají charakteristické vlastnosti ostatních zvířat, takže když dostanu z něčeho strach, utíkají na únikovou vzdálenost a zde je důležité, když začnou utíkat, na jakou vzdálenost to bude. Představte si, že jsme ve vesnici doby kamenné a přinášíme, co chceme na smetiště vyhodit a na půl kilometru je vlk. Vidí nás, jak přicházíme a mizí, věci vyhodíme, ten vlk k nim nemá přístup, ale nějaký jiný, který má krátkou, menší únikovou vzdálenost sedí a sleduje a v okamžiku kdy odejdeme, přichází on a bere si jídlo. To je to zvíře, které vyhraje a které přežije, to je vlk, který se transformuje do onoho krásného živočicha, kterého nazýváme pes.

Jedna z velkých záhad je, jak rychle se transformace odehrála.

Všichni jsme vyrostli v představě, že to trvalo dlouho, dlouhé časové období a že jde pomalý proces evoluce, kdy se vlk přemění v psa. Čtrnáct tisíc let staré pozůstatky nám ukazují, že se objevil nový živočich, známý jako protopes, který se velmi lišil od vlka. Staří vlci, ti s nejkratší únikovou vzdáleností schopní se krmit v okolí lidí, se začali transformovat. Vlk je uzpůsoben k lovu, je  vysoce inteligentní živočich, s velkým mozkem a lebkou, a když se stal Protopsem, se významně změnil. Mozek a lebka se zmenšily, pojídání odpadků nevyžadovalo tentýž intelekt, jako organizovaný lov ve smečce. Protopes nepotřeboval zabijácké zuby predátora, čenich se zkrátil, tělo se zmenšilo, nepotřeboval schopnost skolit velkou kořist. Archeologické vykopávky ukazují, že jde v podstatě okamžik, kdy se vlk transformoval do tvora, který byl hodně podobný dnešnímu psovi.

Ale jak je možné, že se jeden druh najednou vyvinul v jiný druh?

Klíč k záhadě transformace se překvapivě vynořil z experimentu prováděného v bývalém sovětském svazu. Běljajevův  experiment je jeden z nejvýznamnějších v oblasti evoluce, který se uskutečnil ve dvacátém století a v mnoha směrech ovlivnil životy a myšlení. Experiment začal v padesátých letech na liščí farmě na Sibiři. Chovaly se tam lišky na kožešinu, šlo o divoká zvířata, s nimiž nebylo snadné vyjít, a byly příliš vystresované, aby se bezproblémově pářili. Genetik Dimitrij Běljajev vyzkoušel, jestli dokáže odchovat lišky, s nimiž je možné lépe pracovat. Svůj experiment začal, že nechával pářit jen ty, které měly klidnější povahu. Vybíral je jednoduchou metodou, do klece každého zvířete natáhl ruku v rukavici a lišky, které na ní útočily, krčily se strachem nebo ho kously, byly z páření vyloučeny a naopak ty, které byly tolerantní, nebo zvědavé, byly k páření vybrány. V podstatě vybral lišky podle jejich únikové vzdálenosti a výsledky byly ohromující. Nové generace lišek byly přetvořeny, nejen v jejich chování, ale i vhled se měnil. Během pouhých deseti let vykazovaly lišky nové druhy zbarvení, některé lišky se rodily s černými a bílými skvrnami, anebo se strakatou srstí, zplihly jim uši, začaly štěkat a kňučet, byly velmi hravé a už neměly strach z lidí, některé začaly reagovat na své jméno. Tím je učiněn objev, že pouhým výběrem, podle stupně krotkosti, se dokáže vyvolat kaskáda dalších změn. Důkazy tohoto kvantového skoku je vidět v onom výzkumném středisku ještě dnes. Až do toho objevu jsme věřili Darwinovo teorii, že příroda nepostupuje ve skocích, věci se nedějí rychle, že se dějí postupně. 

Darwin se mýlil, evoluce postupuje ve skocích a někdy ve velkých skocích, které, byste nečekali. Když se pracuje s krotkostí, pracuje se, se sadou genetických rysů, které produkují charakteristickou odezvu, a není náhoda, že mnoho domestikovaných zvířat je černobílých. Krotkost má to dopad na celou stavbu zvířete. Vědci zjistili, že adrenalin, hormon reakce útoku nebo útěku, a melanin, pigment pokožky a srsti, spolu chemicky souvisejí a proto se i společně mění, podobně jako u neurotransmiterů dopamin a noradrenalin, které ovládají chování. Když ovlivníte jeden systém, následuje dominový efekt změn od barvy po chování. Podobnou transformací mohli projít i vlci, kteří se krmili na odpadcích. Když Běljajev provedl svůj experiment, změnil způsob uvažování o psech. Říkalo se, proč lidé chtěli, aby psi měli tuto barvu srsti nebo jinou a podobně, proč lidé zvolili, aby psi štěkali. Byly to hloupé otázky, protože to všechno způsobilo to, že jsme zvolili pouze krotkost. Běljajev vytvořil lišky, které vypadaly a chovali se jako psi. Jeho experiment ukázal, že transformace divokého vlka v psa, se mohla odehrát mrknutím evolučního oka. A tím byla připravena scéna pro neuvěřitelnou pestrost, kterou máme dnes.

Je tu živočich z volné přírody, který vyhledává naší přítomnost a naše přátelství, živočich, který nás následuje a rozumí našim záměrům. Pes je první tvor, který je domestikován a žije s námi.

Jak lidé v dávných dobách reagovali na nového tvora, který stál jednou nohou ve zvířecím světě a tou druhou v našem?

Mexiko Teotihuacan, pes zaujímá své místo mezi posvátnými zvířaty, pes se tam stal magickým stvořením. Pes, Xoloitzcuintl, mexický bezsrstý pes představuje psa aztéckého boha Xolótl, boha života a smrti, pes byl patrně využíván v rituálech. Xoloitzcuintl existuje v Mexiku dodnes i když už velice zřídka. Jeho unikátní neosrstěná pokožka, měla zřejmě zvláštní význam. S genetickou mutací, že se psi rodí bez srsti, souvisí, že jim chybí některé zuby. Archeologové na posvátných pohřebních místech je tím snadno identifikují. Lidé psi obětují již od pradávna na všech kontinentech a v každé významné kultuře byli psi pohřbíváni spolu s lidmi. V Izraeli vykopali archeologové dvanáct tisíc let staré pozůstatky ženy, která svírala štěně. V Kazachstánu byly objeveny psí kostry pohřbené v základech šest tisíc let starých domů, evidentně duchovních strážců domova. Co vedlo lidi k tomu, aby pohřbívali své mrtvé spolu se psy. Pokud je pravdou, že proces přeměny vlka v psa proběhl velmi rychle, že k tomu došlo v průběhu průměrné délky lidského života, pokud si umíte představit, že žijete v jedné z prvních osad  a sledujete na vlastní oči, jak se vlk postupně proměňuje v psa. Připadá pravděpodobné, že si můžete myslet, že má pes magické schopnosti, začleníte psa do pohřbu, zejména vážené osoby pro danou komunitu, které to dodá ochranu strážce jejího ducha na cestě do života po životě.

Štěkot psů mohl být také rozhodující pro jejich přežití i to je něco jedinečného co mohou nabídnout.

Štěkot je vrcholný zastrašující prostředek, poskytuje lidským obydlím, domům, cílům pro narušitele neustálou ochranu. K venkovskému domu, kde okolo nikdo není, když se přiblížíte, je velmi děsivé, když vidíte, jak se velcí psi s ohlušujícím štěkotem řítí k bráně. Nelze přijít nepozorovaně, všichni okamžitě vědí, že jsem tady. Nedávný výzkum ve velké Británii ukázal, že štěkající pes je silnější odstrašující prostředek proti zlodějům než alarm. Hlídací psi jsou větší, než první protopes. Archeologické nálezy ukazují, že se v Evropě psi objevili asi před čtyřmi tisíci lety, chránili lidi a majetek. Dnes jsou jako hlídací psi populární dobrmani, jménem po šlechtiteli, je původně v Německu v sedmdesátých letech devatenáctého století vyšlechtil výběrčí daní, Karl Friedrich Louis Dobermann, který je chtěl jako zastrašujícího psa, aby ho ochránili na jeho obchůzkách a povzbuzovali zdráhavé poplatníky, aby zaplatili. Do té doby bylo vloupání do domu běžnou záležitostí, s dobrmany tomu byla přítrž. Hlídací instinkty psů pocházejí od vysoké teritoriality vlků, prakticky na tyto jejich instinkty spoléháme od první chvíle. V dřívějších dobách válek a soupeření se lidé cítili velmi zranitelní, lidské smyslové schopnosti nejsou tak dobré. Máme docela slušný zrak, lidský sluch a čich je špatný. Jakmile do takové situace přivedete zvíře, jako je pes, je to najednou, jako by lidé získali nové oči, nové uši a nový čich. Čich psa je nejméně tisíckrát citlivější než náš, sluch mají impozantní. Zvuky, které slyšíme na půl druhého kilometru, slyší oni na kilometrů šest.

Vlci jako strážní psi hlídají své teritorium pravidelně už od šesti měsíců stáří, jejich vytí udržuje ostatní vlky mimo teritorium smečky a je jejich hlavní hlasovou komunikací. Nehlídají své teritorium pomocí štěkání jako psi. Vlci také štěkají, ale ve srovnání se psy, ne tak často a jejich štěkání je tichý potlačovaný zvuk jako haf. Během evoluce psa evidentně došlo k tomu, že lidé zvolili tento typ chování, zdůraznili ho a je mnohem výraznější. Pokud vás probudí štěkot psa, nedávejte vinu psovi. To lidé už před pradávnem rozhodli zesílit jeho štěkání a využili ho k našemu prospěchu. Mít tato zvířata u sebe, dává člověku výhodu před sousedy, znamená to větší úspěch v soupeření a možnost se lépe ochránit a všichni chtěli mít hlídacího psa. Předkové je brali sebou, všude kam se po světě vydali a to že je brali sebou, když migrovali po zemi, je to důkaz, jak moc si lidé psů cenili. Každá nová komunita, jak se rozšiřovala po zemi i kdyby cestovala na kánoích, si brala psy sebou.

Nyní psy můžeme nalézt, ve všech koutech světa.

Ve Stockholmu na královském technologickém institutu začali pracovat na projektu, který má, přesně zjistit odkud psi původně přišli. Jejich závěry jsou zatím velmi nečekané, původně se biologové domnívali, že psi se vyvinuli z různých typů vlků na různých místech. Ale analýza psí DNA, kterou na institutu provedli, ukazuje něco jiného. Psi začali svou globální cestu, před tisíci lety pouze z jednoho místa na zemi, pravlasti celého druhu. Projekt vyplynul z práce forenzního vědce, když analyzoval psí srst na místech zločinu. Shromáždili vzorky švédských psů, různých plemen a už na tomto celkem malém vzorku bylo vidět tendenci, že čínská plemena jako Chow-chow, Shih-tzu, čínský pinč a podobně měla vyšší genetickou variabilitu, než evropská plemena. Identifikace genetických rozdílů plemen z celého světa, vrhne nové světlo na otázku, odkud psi pocházejí. Projekt se poprvé vydává vyprávět genetickou verzi příběhu. Aby to mohl udělat, potřeboval tým obrovskou databázi vzorků DNA psů ze všech kontinentů. Dobrovolníci od Afriky po Asii dosud nasbírali tisíce různých psích vzorků, které představují unikátní sbírku. Projekt zkoumá mitochondriální DNA, která přechází v nezměněné podobě z matky na potomka a tak umožňuje vystopovat rodokmen. Stejná metoda se používá i při výzkumu lidského původu a výsledky jsou široce přijímány. Všichni lidé na zemi mají molekuly mitochondriální DNA jednotného původu z jedné ženy žijící v Africe před sto tisíci lety. A její potomstvo potom během doby nabralo několik mutací. Můžeme vytvořit něco jako  evoluční strom a ten nám přesně ukáže, jak jsme vzájemně propojeni až k prvnímu ženskému předku nás všech. A přesně totéž se děje s psími vzorky  DNA, jsou zmapovány a výsledky jsou jasné. Na jednom místě na zemi lze najít větší různost, než kdekoli a ačkoliv je genetika složitá, zřetelně se ukazuje že, jedno místo je pravlast všech psů.

Východní Asie. Zdá se, že je jen jeden geografický původ psů a že to bylo někde ve východní Asii. Další krok, který je nutný udělat, je pokusit se přesněji určit, kde ve východní Asii se to stalo. K domestikaci vlka došlo v nějaké malé oblasti, patrně v Číně nebo na Sibiři. Ale závěry jsou kontroverzní a ještě trošku diskutabilní, ale získaná nová data budou pro lepší oporu tvrzení.

Pokud se pes poprvé vynořil z malé skupiny vlků ve východní Asii, kde je rozmanité prostředí, které tento druh dobyl, jde o fenomenální schopnost, psího úspěchu, se adaptovat na každé podnebí.

Když Eskymáci migrovali do drsného terénu zamrzlých končin Arktidy, když podnikali impozantní cesty, nebyli sami, spoléhali se na schopnosti psa. První psi, kteří sem přišli, byli původem z teplejšího klimatu v Asii, ale v Arktidě klesají teploty i k mínus padesáti stupňům a saňoví psi nikdy nebudou spát, ani jednu noc pod střechou. Živí se jen sněhem a tulením tukem. V Arktidě se pes musel stát vytrvalostním atletem. Psi do spřežení sání jsou dost malí, aby dokázali přežít z malého množství potravy a dost velcí aby táhli těžké sáně. Jejich páteř je dost pevná, aby dokázala přeměnit sílu svalů z nohou na tažnou sílu. Smečka běží v rytmu, psi spojují síly, aby si ulehčili náklad, jedna tlapa zůstává stále na zemi, čímž udržují stabilitu pod tíhou nákladu. Spřežení se psi dokáží uběhnout za den, ekvivalent pěti maratonů. Některá spřežení Eskymáckých psů uběhnou i tisíc šest set kilometrů za osm dní, což z nich činí nejrychlejší pozemní živočichy na světě na dlouhé vzdálenosti. Dnešní Eskymáčtí lovci se stejně jako jejich předkové spoléhají, že smysly jejich psů je bezpečně povedou zrádnou zemí. Někdy se zdá, že země a sníh splývají s oblohou a na horizontu není vidět předěl a psi vědí, jak se dostat domů. Psi neběží ve spřežení, jen aby táhli náklad, sníh může přikrýt praskliny v ledu a ledová voda pod nimi dokáže člověka zabít během několika sekund. Ale psi umějí vycítit změny ve sněhu pod svýma nohama a zastaví, když hrozí nebezpečí. Stává se někdy, jak se psi propadli ledem, kde by člověk nepřežil. Spadli do vody a pak se celkem snadno dostali z ven. Otřepali se a byli v pořádku. Eskymáčtí psi, samci i samice spolu intenzivně soupeří o první pozici. Člověk, který řídí saně, musí převzít roli alfa vlka. V tomto nepředvídatelném prostředí se vyžaduje absolutní poslušnost. Nejspolehlivější pes je ve spřežení, jako vedoucí pes. Jeho práce je provádět povely řidiče a udávat tempo. Nejníže postavený pes ve smečce je v zadní části spřežení. Mezi Eskymáky je známý, jako nejméně respektovaný pes, ale ve spřežení vykonává nejtvrdší práci, táhne největší zátěž. Je to těžká práce, při které se psi zahřejí, ale v Arktidě není problém se ochladit. Jak se spřežení se přibližuje k lovištím na mořském ledu, psi lokalizují sněhem překryté vzduchové otvory používané tuleni a označují mužům, kam mají nahodit sítě. Jak lovci pracují, psi jsou neustále na stráži, aby včas zahlédli svého největšího soupeře. V Arktické tundře není jiný živočich, který by si troufnul na ledního medvěda. Psi opravdu umějí bojovat s ledním medvědem. Byli viděni, jak psi prošli pod medvědem a vyšli na druhé straně a jak mu prošli přímo pod tlamou, přímo pod krkem a taky vyšli na druhé straně. Eskymáci byli na svých psech zcela závislí, dnes se psi používají zejména k tahání lehkých nákladů, ale rodiče dnešních Eskymáků cestovali pouze se psím spřežením a brali si na sáně naprosto všechno. Psi byli jim dopravním prostředkem, byli ochránci, nacházeli jídlo, pomáhali, bez nich by nepřežili, bez nich by tu nebyli. A v pozadí neuvěřitelné pružnosti těchto psích rodin je nepřekonatelná přizpůsobivost a tvrdá přirozená selekce. Štěňata se rodí na led, dvouvrstvá srst jim sice poskytuje určitou ochranu, ale v tomto prostředí přežijí, jen ti nejodolnější. Dnes již Eskymáci nejsou nucení se spoléhat na své psy, ale mnozí to stále dělají. Psi tuto zmrzlou zem zvládli, podařilo by se to i lidem, kdyby je neměli? Prostředí Arktické oblasti, které je pro lidi nehostinné, aby stálo za to, je kolonizovat, ukazuje na zajímavý fakt, že jediný důvod proč lidé žijí v těchto oblastech, jsou psi, protože mají psy.

Psi jsou jedny z mála tvorů na světě, kteří o nás opravdu mají zájem a chápou naše emoce a naši řeč těla.

To nám umožňuje spolupracovat, jako žádné jiné dvojici živočichů. Tato schopnost komunikace se psy, během tisíců let změnila náš život, zejména když ji využíváme k tomu, aby pro nás vykonávali práci, kterou bychom sami nezvládli. Farmaření na Cambrijských kopcích, kde se pasou dva tisíce ovcí na dvou tisících akrech nejtvrdšího terénu. Člověk ani stroj nedokáže sehnat z těchto příkrých rozeklaných kopců ovce dolů. Bez psů by tady v Británii farmaření nebylo možné. Ovčácký pes musí správně pochopit povely, ze stovek okolních ovcí musí přesně vybrat ty, které má popohnat. Psi dokážou sledovat povely na dálku až osm set metrů, když se některá ovce zdrží v zadu, znají i povel, podívej se zpátky, jednu jsi přehlédl. Mezi ovčákem a psem musí být důvěra, protože tato práce je potencionálně nebezpečná. Když psi běží za ovcí, pohybují se po prudkém svahu a musí používat svůj vlastní mozek a sami řešit situaci, když ovce shromažďujete, tak to je devadesát procent práce psa a deset procent člověka. Ovčáčtí farmáři mají své psy moc rádi, jsou to jejich skvělí kamarádi, tráví spolu veškerý čas, spoustu dní a nikdy se s psy nerozloučí, ani když zestárnou. Vždycky je mají u sebe, dokud neumřou, jsou součástí jejich rodiny. Border kólie, původně vyšlechtěné na skotském pomezí a kultivované po staletí selektivním pářením, aby uměly nahánět ovce s jistotou šachového velmistra, co se podařilo s pomocí spoutání a využití zabijáckých instinktů, které zdědili psi od vlka. Vlci používají speciální posloupnost chování, když vidí jídlo. Nejprve kořist pozorují, potom se za ní plíží. Když nastane správný okamžik, začnou ji pronásledovat, zakousnou ji a zabijí. Cvičitelé ovčáckých psů border kólie trénují, aby potlačili konečný instinkt, kořist zakousnout. Jeden z nejkrásnějších fenoménů v psím světě, je vycvičená border kólie, jde o to, že sleduje určitou posloupnost, začne nahánět, ale to se nemusí učit, žádné takové chování se nemusí učit, mají to zapsané v mozku. Když je sledujete, přicházejí v klasické plíživé pozici a ovce to rozpoznává jako, chování lovce a když to vidí, říká si, teď skončím jako skopové. Ovce na hrozbu reagují tím, že se shlukují a to psům, usnadňuje je ovládat. Fascinující věc na border kólii je fakt, že má v rovnováze vrozené chování, věci řízené geneticky a naučené chování. Když si pořizujete border kólii, kupujete si genetickou sadu chování a pak ji vytrénujete, jakou ji chcete mít. Je neuvěřitelné, co s tímto psem můžete dělat.  Lidé, využívají psi u stád už devět tisíc let. V různých zemích jsou využíváni ke shánění ovcí a koz a dokonce sobů do dnes. Pes je pro ovládání těchto zvířat tak důležitý, že si říkáme, zda bychom bez psů vůbec dokázali divoká zvířata domestikovat. Od lovu divokých ovcí a koz k jejich nahánění do stáda je docela velký skok. A napadá vás otázka, co lidi přimělo, aby se rozhodli, že pasení je ekonomicky výnosné. Když sledujete umění pasáků a jeho psů, jak se snaží dostat ovce z velmi drsné půdy, říkáte si, jak by to mohl dokázat bez psů. Tvrzení je, že lidé by nikdy nenastoupili na cestu domestikovat ovce a kozy, kdyby neměli pomoc psů. Myslím, že právě to, že měli psa, vedlo k oné domestikaci. Možná by k ní nedošlo, možná bychom byli ještě lovci a sběrači, kdyby nebylo psů.

Když si uvědomíme, jakou zásadní roli psi hráli v historii světa lidí, jak lovci, aby nás krmili, jako hlídači, aby nás chránili, jako léčiví a duchovní průvodci, jako pomocník u stád, aby nám dal moc nad druhými zvířaty a jako průvodce do neznámých oblastí, pochopíme, proč získali své jedinečné a významné místo v lidském srdci.

Biolog Prof. Ray Koppinger, vědec Dmitrij Běljajev, Dr. Suzane Crockford, zoolog Dr. James Serpell, prof. Peter Savolainen, Levi Palituq, farmář Joe Relph

zdroj: NATURE

foto: Eva Černohubová  cernohubova.com