Pořizujeme si psa Loveckého plemene

Někdo chce jedince od určitého chovatele

a je ochoten si na štěňátko klidně i delší dobu počkat, aby si z vrhu mohl vybrat psa s předpokládanými  povahovými vlastnostmi podle svých představ. Jindy je rozhodnutí o výběru psa dílem okamžiku a majitel si pořídí takového, kterého se mu podaří "sehnat" teď hned. Při volbě psa loveckého plemene je však vždy dobré pořídit si z mnoha důvodů psa s průkazem původu. Lidé často z neznalosti sáhnou po štěněti po rodičích sice s průkazem původu, kteří ale nejsou chovnými jedinci.

 K dosažení  chovnosti psů rodičů je třeba splnit některé podmínky, které určuje chovatelský klub, v němž jsou chovní jedinci daného plemene registrováni. K tomu, aby pes nebo fena byli chovní, musejí absolvovat určený počet výstav, kde je ohodnocen a posouzen jejich exteriér a výsledek zapsán do průkazu původu. Ve většině případů se k tomu, aby se lovecký pes stal chovným, požaduje ještě absolvování nějaké zkoušky lovecké způsobilosti, nebo aspoň bonitace či speciálního svodu. Zkoušky, bonitace či svody si podle svých vlastních pravidel zpravidla organizují jednotlivé kluby. Není však výjimkou, že je jedno plemeno zastřešeno více kluby a každý má pro své svody či bonitace jiné podmínky. I výsledek ze zkoušky lovecké způsobilosti, bonitace či svodu se zapisuje do průkazu původu.

Má-li tedy štěně průkaz původu, je zřejmé, že jeho rodiče jsou chovní a vyhovují tedy plemennému standardu zejména povahově a také vrozenými vlastnostmi s větší pravděpodobností než štěně bez průkazu původu. U plemen loveckých psů pak máme jistotu, že rodiče museli složit zkoušky lovecké způsobilosti, nebo alespoň bonitace, a majitelé se jim tudíž museli věnovat.' Máme tedy jistou míru záruky, že to, co dané plemeno charakterizuje, je rodičům vrozeno, výchovou rozvinuto a předáno další generaci.

 Neméně důležitým aspektem při udělení chovného statusu je zdravotní stav a charakterové vlastnosti psa. Kontrolují se většinou klouby (dysplazie), plnochrupost, povaha a některé další vrozené vlastnosti. Podle plemene jsou to například vystavení živé zvěře u ohařů, zkouška povahy, při které pes musí prokázat, že je neagresivní k ostatním psům, klidy před živou zvěří (ohaři, retrívři), kdy pes nesmí zvěř štvát, ochota k práci v hluboké vodě, kvalita nosu, spolupráce s vůdcem, poslušnost a ovladatelnost, kvalita přinášení, kdy pes přináší korektně, tedy že předmět nosí s měkkou mordou, nedrtí jej ani si s ním nijak nehraje, nemá tendenci s ním odbíhat a další vlastnosti, dané jednotlivým plemenům loveckých psů, jako je třeba slídění s nosem nízko u země, hlasitost na stopě živé zvěře a schopnost nahnat ji na vůdce, ostrost na škodnou zvěř zejména u teriérů a jezevčíků a tak dále.

 I při výběru chovatelské stanice však existují další úskalí. Kromě zodpovědných chovatelů, kteří do chovu vybírají jen jedince splňující standard daného plemene obzvláště z hlediska vrozených vlastností a snaží se je výběrem jedinců v chovné linii udržet, lze narazit i na nezodpovědné množitele. Poznáte je snadno: někteří mají desítky chovných fen, které se nedostanou po celý život z kotce a rodí štěňata jako slepice v klecovém odchovu v drůbežárně. Další skupina se specializuje na "vynikající" chovné psy, kteří mají mnoho desítek krytí. U majitelů fen se pak objevuje stádní chování a vybírají psa, který hodně kryje, kritériem výběru jsou zde v převážné míře počty titulů z výstav - neboli kryje "ten nejkrásnější". Stačí si zodpovědět otázku, zda je krása také zárukou inteligence a do problému vidíme ihned z té zadní strany kuchyně - ze dvora, kde už to často tak vábně nevypadá.

 Průkaz původu tedy není ještě plnou zárukou, že pejsek, kterého jste si koupili, nebude mít v budoucnu žádné dědičné zdravotní obtíže a bude mít přesně ty povahové rysy, o kterých jste si přečetli v příslušné příručce~ Zde jsou i v rámci plemene výkyvy dosti velké. Spíše než výstavní tituly rodičů by tedy pro vás měla být směrodatná pověst chovatele. Lepší je vyhnout se velkoproducentům štěňat, dobrou zárukou je zkušený chovatel, který má své vlastní osvědčené feny, má je lovecky vedeny a vybírá si pečlivě krycí psy tak, aby zůstaly zachovány veškeré dobré vlastnosti plemene.

Charakteristika Loveckého psa

Pokud si lidé psa loveckého plemene pořizují cíleně, a nemusejí to být jen myslivci, mají pro to několik dobrých a velmi podstatných důvodů. Některé z nich jsou následující:

 Lovecký pes je primárně vyšlechtěn jako pomocník k lovu. Na lovu musí spolupracovat ve smečce s ostatními psy, a je proto vůči nim vrozeně neagresivní. U loveckých psů jsou tedy sklony k půtkám vrozeně velmi malé, příslušníci lovecké smečky vědí, že když se budou navzájem zraňovat, smečka toho méně uloví. Taková smečka pak má hlad a je menší pravděpodobnost, že bude dále šířit své geny, neboť se zpravidla rozpadne a mnozí její členové zahynou hladem. Také šlechta, která po staletí psy používala jako pomocníky k lovu, si pro reprodukci vybírala hlavně neagresivní jedince, protože lovec neměl zájem o psa, který namísto toho, aby mu při lovu pomáhal nalézt živou zvěř a ulovenou dohledal a přinesl, vyvolával rvačky s ostatními psy a byl agresivní k lidem. Při správné výchově a výcviku tedy nedá velkou práci ze štěněte vychovat plně socializovaného, poslušného a sebevědomého jedince, který se umí dobře chovat ve společnosti jiných psů, ať velkých, nebo malých. Správně vychovaný lovecký pes si ostatních psů nevšímá, není k nim agresivní, což znamená, že při setkání s jiným psem nemá potřebu si okamžitě prokazovat, kdo z nich dvou je větší šéf.

 Lovecký pes tvoří se svým majitelem tým, uznává jej jako přirozeného vůdce, přijímá jeho autoritu a respektuje jeho vedoucí roli v této dvoučlenné smečce, jeho povely mají při správné výchově již od štěněte vyšší prioritu než všechny ostatní vnější podněty. Lovecký pes se svým vůdcem spolupracuje, při práci se mu podřizuje, dobrovolně se řídí jeho pokyny a je jeho pomocníkem. Při správné výchově od štěněčího věku je pro něj jeho majitel na prvním místě v žebříčku hodnot, pes celé své chování a jednání podřizuje pokynům, které od svého vůdce dostává, a vykonává je radostně, ochotně, nadšeně a přesně. Lovecký pes je velmi snadno cvičitelný. Vyznačuje se vrozeně značnou "inteligencí". Uvozovky jsou zde proto, aby slovo inteligence bylo chápáno tak, jak se ve spojení se psí psychikou běžně používá. Při správné výchově od štěněčího věku se naučí rozumět velkému množství slova povelů. Uvádí se, že pes dokáže rozlišit až 200 různých slov.

 Lovecký pes si ze všech plemen zachoval nejvíc vrozených vlastností psa, který člověka doprovází na světě od pradávna. Proto vrozeně uznává obecně člověka jako svého přirozeného vůdce. Je k lidem přátelský, přítulný a je primárně neagresivní k dětem, dospělým i k úplně cizím lidem. Tato vrozená vlastnost se samozřejmě dá výchovou lehce pokazit. Není určen k zadržování osob, k ochraně majetku a podobně.

 Lovecký pes se vyznačuje ladností pohybu, nádhernou stavbou těla, uzpůsobeného k rychlému, systematickému pohybu v terénu, vytrvalostí, která je nutná k vyhledání zvěře. I jezevčík s neobyčejně krátkýma nohama dokáže celý den slídit v terénu, nahánět z houštin zvěř, uběhne neuvěřitelnou vzdálenost a další den je připraven svůj výkon zopakovat.

 Lovečtí psi se na rozdíl od ostatních skupin psů (například služební, společenská plemena, psi pro sportovní vyžití) vyznačují vysokou mírou samostatnosti při práci, protože doplňují  člověku-lovci to, co postrádá: rychlost pohybu, schopnost vyhledání kořisti nosem, její nalezení a následné přinesení. Pokud se nám u loveckého psa podaří vhodně metodicky volenou výchovou jeho vrozené lovecké vlohy a pud usměrnit, získáme psa, který je poslušný a ovladatelný i ve značné vzdálenosti od vůdce.

 Lovečtí psi pracují samostatně v poměrně velké vzdálenosti od vůdce, ale po odpovídajícím nácviku zůstávají po celou dobu stále pod jeho vlivem, jsou poslušní, ovladatelní a reagují na jeho povely.

 Z fyziologického hlediska jsou charakteristickým rysem loveckých psů mohutný hrudník a úzké boky, což z nich činí rychlé běžce. Nejvyvinutějším, a také nejpoužívanějším, smyslovým orgánem loveckého psa je nos, na druhém místě pak sluch. Zrak není u psů rozvinut tak dobře jako třeba u lidí. Psi ale vnímají velmi výrazně pohyb na statickém pozadí, velmi dobře také vidí i při malé intenzitě světla, kdy my, lidé, prakticky už nic nevidíme. 

 Pro loveckého psa je svět světem pachů tak, jak je pro lidi svět světem barev. Lovecký pes se při práci pohybuje s nosem proti větru a "skenuje" terén analyzováním pachů, které mu vítr přináší. Říkáme doslova, že pes nosem "krájí vítr". Podle skupin plemen pracují lovečtí psi buď ve velké rychlosti na rozsáhlém prostoru a ve větší vzdálenosti od vůdce s vysoko zdviženou hlavou a analyzují horní vítr, takže sbírají pachové informace podle terénních a povětrnostních podmínek z poměrně velké vzdálenosti (ohaři), nebo s nosem nízko u země, pomaleji, v menší vzdálenosti od vůdce a sbírají pachy z pouze ze svého nejbližšího okolí, o to je však analyzují pečlivěji (slídiči). To jsou jen dva příklady, způsob práce ostatních plemen loveckých psů bude popsán v dalších kapitolách podrobněji.

 Lovečtí psi předčí inteligencí všechny ostatní masožravce včetně velkých koček. Mimikou a ostatními tělesnými signály dokážou vyjádřit širokou škálu informací a svému okolí sdělit své pocity, jako je strach, potěšení a hlavně nadřazenost a podřízenost, organizovat život ve smečce, společně lovit. Komunikace se vyznačuje úsporností, rychlostí a srozumitelností. Pokud budeme hovořit o socializaci psa ve psí smečce, budeme tím mít na mysli mimo jiné také to, jak dobře umí s ostatními psy "mluvit", nakolik rozumí "psí řeči", nakolik je schopen a ochoten respektovat signály a informace od ostatních psů a do jaké míry na jejich základě respektuje nepsaná, ale pevně daná pravidla soužití s ostatními psími jedinci.

 Zejména lovecký pes se k naší velké nelibosti vyválí v nalezené mršině. Je to proto, že tím maskuje svůj vlastní pach, aby jej kořist při lovu nemohla identifikovat. Nejraději se převléká za shnilou rybu, kravské 1ejno, mršinu srstnaté či pernaté zvěře, hnojiště. Když není nic z uvedeného momentálně v dosahu, vezme zavděk i přev1ekem za kaluž shnilé vody nebo za bahno. Pak přiběhne, předvádí se a očekává pochva1u za to, jak se mu maskování dobře vydařilo. Ke svému údivu pak za skvělý přev1ek dostane silně vynadáno, což považuje za velkou nespravedlnost.

 Psi byli v pradávnu zvyklí zahrabávat nespotřebované žrádlo, aby jim ostatní členové smečky nesežrali jejich díl kořisti. U loveckých psů se to pak někdy projevuje takzvaným "hrobařením", kdy pes kus zvěře po nalezení namísto uchopení a přinesení zahrabe tak rychle a tak dokonale, že jej nemáte šanci najít. Poznáte to podle toho, že se pes z disciplíny vrací s prázdnou, ale čenich a tlapy má od hlíny.

se svolením autora Karla Zelníčka, výňatek z knihy Výcvik Loveckých plemen