Využití psů ve válkách

pes je od starověku nejbližším průvodcem člověka i ve válkách, vývoj válek od samého počátku souvisí s jeho využitím. Už pravěký člověk využíval jeho schopností a obranářských schopností v potyčkách s jinými tlupami. K účelu pro boj se postupně vyvíjela zvlášť velká a silná plemena, napadala nepřítele, když je neusmrtila, byli minimálně boje neschopní, napadali i jejich koně a činili protivníkům chaos a zmatek. Himalájský mastiff, prapředek dnešní tibetské dogy, je nejstarší známý válečný pes.

Chammurabi, babylonský vládce, 1792 - 1750 př. n. l. velel válečníkům doprovázeným obrovskými psy, vzbuzovali mezi nepřáteli děs a paniku. Sumerové a Asyřané s mohutnými dogami, dosáhly věhlasu v celém tehdejším světě.

Ve středověku se k ochraně psů vyvíjí kovové a drátěné brnění.

Ve starověkém království v Malé Ázii Lydia, bojoval oddíl velkých bojových psů, bylo to 628 př.n.l.. Perský král Xerxes po prohře v bitvě u Salamis zanechává část armády, krajinu obýval kmen Molossanů, vojáky pobyli a válečné psy si ponechali. Molossané prodávali pouze samce, měli na bojové psi monopol přes sto let, byl to velký zdroj příjmů, každý panovník toužil po molosském dáviči. 581 př. n. l. je tvrz chránící Korint chráněna smečkou psů, je přepadena muži z Nauplie útočníci jsou zahnáni jen padesáti molosskými psi.  525 př.n.l. perský král Cambyses, použil obrovské bojové psypři dobývání Egypta a v bitvě u Marathonu. V roce 326 př. n. l. porazil Alexandr Veliký indického krále Porose, který mu věnoval smečku psů, z této válečné výpravy přivedl Alexandr Veliký velké množství psů do Makedonie a Epeiru. Římané v roce 101 podlehli v bitvě u Vercelly velkým psům Kimbrů, které vedly ženy. Kelti, Germáni, Gótové, Vandalové, Svébové a ostatní barbarské kmeny jsou  znamenitými chovateli psů, jsou to temperamentní silná a statná plemena připravena se rvát. Caesar byl doprovázen velkými psy galského a asyrského typu, zřejmě předci bordeauxských dog. Řím si podmanil Británii a dovezl odtud obrovského bojového psa Pugnaces Britanniae zaniklého plemena, tito psi velikostí i silou daleko překonávali psy, která si přivezli s sebou. Staří Galové nepřátelům vysílali vstříc vycvičené mohutné psy v útočných skupinových formách s brněním a ostrými bodci, způsobovali zranění koním. Psi doprovázeli v 5. století Attilu z Hunské říše při dobývání Evropy. Za války francouzského krále Františka I. se španělským Karlem V. dochází největšímu nasazení válečných psů, byl to mohutný mastif, pomohli španělskému králi. Při dobývání Ameriky využili Španělé k boji s Indiány psy, na nový kontinent jsou dováženi mohutní bojoví psi Alanos, jsou to předci dnešní kanárské dogy, brazilské fily a mastifů.

Italský historik Blondus, 1388 - 1463, říká,

Válečný pes musí odstrašovat svým vzhledem stejně tak bojovností. S výjimkou svého pána je nepřítelem všech lidí. Setká-li se s někým koho i dobře zná a nezastaví se, vrhne se a zatne mu zuby do těla. Musí proti každému vystupovat s velkou odvahou a všem vrhat nepřátelské pohledy. Blondus je názoru, že je správné občas bojovat se psem mečem, tak brzy pochopí, jak se bránit a útočníkovi odolává a pak už dokáže bojovat s kýmkoli. Po boji mají být psi uvázáni na řetěz, na kterém jsou také krmeni. Po stálém opakovaní cvičení, se stávají prvotřídními zabíječi lidí.

Italský přírodovědec a lékař Ulisse Aldrovandus, 1522-1605 popisuje výcvik hlídacích a válečných psů,

je i v dnešní době stále aktuální. 1580 Alžběta I. posílá 800 bojových psů bojovat v povstání Desmond na jihu Irska. Psi sehráli významnou roli v bitvě za osvobození Švýcarska proti Francouzům, před střetem obou armád byly proti sobě vypuštěny smečky psů, švýcarští psi si v bitvě vedli lépe a předznamenali tak konečné švýcarské vítězství. Počátkem 19. století v době napoleonských válek jsou nařízeny povinné odvody psů do armády. S nástupem palných zbraní ustupuje význam vojenských psů jako bojového prostředku do pozadí. Psi jsou využíváni více jako strážní psi, na hradbách a v leženích varovali před přiblížením nepřítele, jsou využíváni ke střežení zajatců a k přenášení zpráv. V průběhu Americké občanské války se psi využívají ke kurýrním službám, ale většinou mají funkci hlídací nebo sloužili k pronásledování uprchlíků. Počátkem 20. století psi začali být rovněž využíváni k vyhledávání raněných vojáků na bojištích. Několik desítek takto vycvičených psů bylo ruskou armádou použito v rusko-japonské válce.

Při nástupu moderních bojových prostředků a technologií,

samonabíjecí a automatické zbraně, letadla a tanky, chemické bojové prostředky v 1. světové válce se používají desetitisíce vojenských psů. Psi mají všestranné využití, jejich využití ve válce je logický krok. Taktické využití psů se mění z bojové role na pomoc a podporu vojáků. Anglií a Francií využito asi dvacet tisíc válečných psů, Němci disponovali asi třiceti tisíci. V belgické armádě svalnaté plemeno psa Flanderský bouvier nosí těžké zbraně na frontu. V britské armádě anglický mastif tahá těžké kulomety a muniční vozíky. Rakouskouherská armáda použivá spřežení boxerů k tažení lehkého zákopového děla. Červený kříž je využívá pro raněné, na frontě slouží jako kurýři a nosiči munice a lehkých zbraní, slouží k průzkumu, k boji s krysami, při zamoření zákopů a samozřejmě jako součást strážní a hlídkové služby.

První světová válka, zákopová válka, statické frontové linie, mezi nepřátelskými jednotkami je území, kde se psi různě využívají,

vyhledávají na bojišti poraněné, jsou vycvičeni nevšímat si mrtvých. Mají kolem hrudi připevněnou základní pomoc, obvazy, láhev s vodou, k obsloužení zraněných. U nepohyblivých, se pes vrací k upozornění psovoda. Jsou cvičeni, aby donesli nějakou věc zraněného a tak na něho upozornil. Němci cvičili psy na krátké vodítko, vyslaný pes nesl vodítko v puse, pokud pes našel zraněného, po návratu držel vodítko v zubech, v opačném případě vodítko upustil. Psi pracovali i v noci, kde se dobře orientovali podle čichu a sluchu, tahali ambulantní vozíky s raněnými do bezpečí. Statný pes odtáhl jednoho ležícího nebo dva sedící muže. Pes se nemýlí, rozlišuje, i když se zdá, že jsou mrtví. Na bojišti po bitvě hledali zraněné rychle a neúnavně, na nedostupných místech, na místech, kde by je člověk nenašel. Pro raněné byl příchod psa útěchou, povzbuzením a radostí, pohladili je a věděli, že přivedou pomoc, že jsou zachráněni.

Používáni jsou i tažní psi,

dopravují proviant a střeliva do prvních zákopových linií a zpět raněné vojáky. Pohybovali se rychlostí do 10km/h, denně ušli 50km vzdálenosti, někdy i sto a v zápřahu, v psím spřežení, tahání vozíků byli společně minimálně dva.

Psi plnili důležitou roli pro spojovací účely jako kurýři,

dobíhají na různá místa mezi bojovými silami, spolehlivě nachází jednotky, i když se mezitím přesouvají. Šikovně prokluzují bojovým polem, rychle dopravují potřebná hlášení a zprávy v malém koženém, plechovém pouzdře. Kromě psovodů je nikdo nesmí krmit, hladit, volat a nazývat zdrobnělým jménem. Psi jsou využíváni pro tahání telefonních drátů, někdy přepravovali poštovní holuby v koších, brašně, připevněné na zádech.

Stráže využívající psy jsou bez ztrát.

V první světové válce mnoho psů zahynulo,

ještě víc po jejím skončení. Francouzská armáda jich po válce několik tisíc zlikvidovala, stejně postupovali i ostatní národy. Výhody využití psů za války se ukázali jako zcela zřejmé a každý stát se i nadále věnuje výcviku válečných psů, kromě Spojených států, které jejich vojenskou hodnotu v tom čase ještě nedoceňovali. Na rozdíl od Němců a Britů, ti se podpoře a výcviku psů cílevědomě věnovali.

U psa rozhoduje šikovnost a ochota, mít radost pracovat.

Při práci v noci se orientují po čichu a sluchu a bez světla, díky skvělému sluchu je pes schopen odhalit přítomnost nepřítele na velkou vzdálenost a předejít nepříjemnému překvapení, či nenadálému útoku. Výcvikem je nutno psa odnaučit štěkat, jen mírně zavrčí při upozornění na podněty a nebezpečí. Psi loveckým a sportovním výcvikem se v boji nedají užít.

2. světové války se účastní statisíce psů.

V americké armádě jsou odvody psů, na začátku nemají školicí středisko i přes jejich velký počet, nemají ani základní výcvik, následně jsou školící centra zakládány, ve Fort Robinsonu bylo největší. Psi se používají ve strážní službě, k dopravování zpráv, pomáhají střežit ležení vojáků a v Tichomoří v džungli upozorňují na nástrahy a nepřátelské vojáky. V boji proti Japoncům se používali psi s na zádech připevněnou výbušninou, ke zneškodnění bunkrů. Wehrmacht psi vyvlastňuje, má školicí středisko nedaleko Frankfutu, mají asi 40 000 psů. Psi v německé armádě provádějí vyhledávání min a nastražených výbušnin, převážně na vyhledávání zraněných, vyhledávaní v lavinách a ke konci války v sutinách a v nacistických táborech ke hlídání, pronásledování a zabíjení vězňů. Sovětský svaz má 50 000 služebních psů a pro sovětskou armádu vybudoval několik obrovských psinců, nejznámější je Rudá hvězda kousek od Moskvy, vzniká několik moderních služebních plemen,černý teriér a moskevský strážní pes. Používali psi k různým účelům, jak k záchraně raněných, poskytování první pomoci, spojení tak i přepravě připoutaných výbušnin ke zničení německých tanků, z nedostatku jiných protitankových zbraní. Psi jsou cvičeni hladem, jídlo nacházeli jen pod tanky, měli spojení jídlo-tank. Velká Británie zahajuje výcvik vojenských psů dva roky po napadení Polska. Psů je nedostatek, jsou ochotně zapůjčeni od obyvatelstva, pro výcvik je vhodných asi 3.500 psů. Jsou cvičeni k doručení zpráv, nočních hlídek, strážení a označení nepřátelských pozic.

Doručení zpráv je cvičen tak, zprávy má uloženy v koženém límci na krku, je mu límec založen, hned musí vystartovat, po doručení zprávy se mu límec okamžitě sejme, aby pes věděl, že je v cíli.

V boji se používalo otravných plynů, vyrábí se i plynové masky měly pevné očnice a překryly celou psí hlavu.

Ve druhé světové válce psi při vyhledávaní min lokalizovali, že nalezli překopanou a přebranou půdu člověkem, méně než třetinu nenašli. Ještě nikoho nenapadlo, že dokáží čichem detekovat obsažené chemikálie.

V armádě a námořní pěchotě vykonávali psi svou práci dobře i v těžkých podmínkách,

v nezkušenosti s jejich zapojením do vojenských úkolů. Po válce jsou vráceni do civilního života. Po druhé světové válce je nábor psů do armády celoživotní, nejsou propuštění do civilu. Za studené války význam psů upadá, očekává se nukleární konflikt. Zajišťuje se ostraha vojenských základen, letišť a skladů.

V roce 1953 poskytl Sovětský svaz alžírskému osvobozeneckému hnutí asi 7500 psů, nepatřili ke slavným molosským dávičům, jednalo o moderní služební plemena.

V r. 1962 je 300 německých ovčáků z NSR odesláno do Vietnamu, kde američtí poradci pomáhali jihovietnamským psovodům s výcvikem psů. Sloužili především jako hlídací psi leteckých základen, skladů střeliva. Dokázali vyčenichat miny, pasti, dráty nastražené k náložím, bambusoví ježci na lanech, díry s naostřenými bambusovými kůly i podzemní tunely, dokázali odrazit Vietcong, při infiltraci do základen. V počátečních letech války však hlídací psi byli vedeni k zuřivosti a stávali se nebezpečnými i pro samotné psovody.

S novým výcvikem začínají 1968 hlídkovými psi určených k plnění multi účelových rolí jako, kontrola davu, stopování a eskorta. Psi jsou cvičeni k lehké ovladatelnosti, pohybují se bez náhubku, dokonce i bez vodítka a zaútočí až na pokyn psovoda.

Irák 1971, pes vyhledává munici a povstalce, psi jsou použiti na detekci narkotik a výbušnin podle chemických látek a kovů, jejich úspěšnost je k 98%. 

V r. 1989 se v izraelské armádě v boji proti Libanonu objevili vycvičení rotvajleří psi s výbušninou, kteří měli najít nepřítele v úkrytu nebo bunkru a voják na dálku odpálil nálož.

Sověti v Afganistanu, zem nejvíce zaminovaná, v letech 1979 -1988 používali psi k odhalování min. Afgánci zabalí miny do celofánu nebo postřikují motorovým olejem.

text:stuka, Ludvík Pinc, Ivona Svobodová