stafordšírský bullteriér
Zhruba v letech 1780 – 1835 dosahovaly v Anglii psí zápasy vrcholu popularity.
Zpočátku se k nim používali zejména buldoci, kteří využívali jen svou velikou sílu, postupem času však jejich způsob boje přestával vyhovovat. Lidé chtěli psy silné a odvážné jako buldok, ale i rychlé a hbité, z tohoto důvodu se začal buldok křížit s různými plemeny teriérů. Ovšem ani v samotné Anglii nebyli psí zápasníci jednotného typu, na severu byl preferován těžší pes a např. v Midlandu zase spíše psi menší.
Stafordi ve svých počátcích bojovali s medvědy a býky, později se sebou navzájem a nakonec se perfektně osvědčili v likvidování krys na čas. Tento typ psích zápasů byl svého času velice oblíben, kvalitní pes byl schopen zvládnout např. 100 krys zhruba za pět a půl minuty. SBT však nikdy nebyl použit v bojích proti lidem!!!
Za otce nového plemene je považován především vévoda Hamilton (choval mnoho psích plemen buldoky, teriéry, psy lovecké i psy do arén, spolu s přítelem lordem Derby (obdivovatelem kohoutích zápasů a dostihů, věnoval se i koním a byl příznivcem psích zápasů) a dále princem velšským, pozdějším králem Jiřím IV., který byl velkým milovníkem zápasů všeho druhu.
Psi vévody Hamiltona byli vysoce ceněni, málokdy poráženi, mít psa od něj bylo považováno za prestiž pro ostatní šlechtice. Základy těchto psů vévoda vyšlechtil kolem roku 1770 a tak vznikl jeho bull and terrier. Proslulými psy z jeho chovu se stali např. – Wasp, Child, Billy a Tyger, kteří jsou dokonce často zobrazováni na dobových malbách. Již tito psi mají charakteristické znaky plemene.
Během let získali stafordšírští bulteriéři oblibu napříč širokými vrstvami obyvatel, bezpochyby i proto, že je dokázali uživit i chudší lidé. Přestože byli kolem roku 1860 na nějakou dobu zastíněni bílými bulteriéry, nikdy však ne natolik, aby se ocitli na ústupu. Od doby svého vzniku až do přelomu 18. – 19. století byli oblíbení hlavně v rodinách střední Anglie, kde žili v prostředí plném lidí a dětí, právě zde se formovala jejich již tak skvělá povaha.
I z těchto důvodů sílily protesty proti psím zápasům. Od roku 1820 se zápasy začaly značně omezovat a v roce 1835 byly parlamentem definitivně zakázány. Nějaký čas pochopitelně probíhali ještě ilegálně, ovšem restrikce a sankce za ně byly tak velké, že časem prakticky úplně vymizely. Popularita SBT ovšem přetrvala i v 19. století hlavně díky lidem z tzv. „černého“ kraje (Manchester, Newcastel, Londýn, Birmingham).
Na počátku 20. století již sílily hlasy o uznání SBT oficiálně. Někteří chovatelé však byli proti, jelikož se obávali osudu anglických bulteriérů a tvrdili, že uznáním se staford stane pouze výstavním psem a ztratí své stafordí srdce. Naštěstí ale zvítězil názor Joe Mallena, Jacka W. Bernarda a H. N. Beibyho a zavedení standardu nakonec plemeni prospělo.
Již 3. měsíce po uznání plemene se konala první oficiální výstava SBT, které se zůčastnilo 60 psů! Zakládající klub, označovaný někdy jako The Parent club („mateřský“ klub) se jmenoval The Staffordshire Bull Terrier club, stalo se tak za vlády krále Jiřího V.
Dnešní stafordšírský bulteriér se nijak výrazně neliší od psů vyšlechtěných vévodou Hamiltonem.
Staforšírský bulteriér je temperamentí, aktivní, inteligentní, nesmírně přátelské a milé plemeno.
Přes svou velikost se výborně hodí ke sportovnímu výcviku, stejně tak zvládne i např. agility, flyball, frisbee, ale i třeba dog-treking, méně náročný běh u kola, či s koněm a v neposlední řadě je i výborným psem loveckým, nebo záchranářským.
Téměř legendární je jeho úžasný vztah k dětem, k nimž je nesmírně milý, trpělivý a ohleduplný. S většími dětmi si vydrží hrát dlouhé hodiny, zatímco u malých bude trpělivě ležet a hlídat jejich bezpečí.
Své si dokáže ohlídat, ale rozhodně není klasickým hlídacím psem. Láska ke všem lidem je v tomto plemeni velice silně zakódována. Doma, na zahradě, ale třeba i v autě zaštěká, možná na pohled bude budit hrůzu, ale ve skutečnosti nikomu neublíží. Návštěvy nadšeně vítá, jelikož od každého člověka očekává jen to nejlepší. Svou otevřenou, přímočarou povahou si často získá i zatvrzelého psího odpůrce.
SBT má veliké charisma. Už na pohled láká k pomazlení, které jistojistě uvítá. I proto se s úspěchem využívá při canisterapii, zde prokazuje jistou dávku empatie, dokáže rozlišit, s kterým klientem si lze trochu pohrát, a u kterého je lepší být v klidu.
Vše co dělá, dělá na 150%. Nikdy není záludný a vždy u něj víte na co právě myslí. Jakákoliv agresivita, ale i bázlivost musí být tvrdě penalizována a takovíto jedinci by v žádném případě neměli být dál využíváni v chovu, byť by jejich exteriér by kvalitní!!!
Staford je „malý – velký pes“. Jedná se o univerzální plemeno, jež je možné využívat ve veliké škále různých sportů a dalších aktivit.
Menší velikost mu není překážkou při tréninku obran ani v myslivosti, kde jej lze využít v různých směrech, ale především na černou zvěř. Robustní konstituce tomuto plemeni nijak nevadí při překonávání i náročnějších překážek (např. agility), nebo vysokých a dalekých skocích (flyball). Mohutné osvalení zadních končetin napovídá, že pes má veliké zrychlení a na krátkých tratích dokáže vyvinout vysokou rychlost.
Na kynologických cvičištích dokáží tito psi často i víc než klasická pracovní plemena.
Omezení velikostí je pochopitelné, ale mýlil by se ten, kdo se domnívá, že SBT nepřinese dvoukilovou činku při aportu volném, nebo „kilovku“ přes metrovou překážku, či „áčko“. Cviky poslušnosti zvládá radostně a drtivou většinu naprosto bez problémů. Např. kladina vysoká (žebřík) je naopak pro staforda jednodušší právě díky menší velikosti a váze. Za pamlsky a oblíbené hračky (balónky, pešky) udělá naprosto cokoliv.
Při obranách vynikne jeho maximální nasazení a projeví se právě to „stafordí srdce“, díky němuž dokáže prakticky cokoliv. Obrana většinu stafíků opravdu baví a těší se na ni. Není třeba ani v počátcích psa příliš dráždit a většinou ani pilovat pevnost zákusů, to jsou věci, které má stafordšírský bulteriér tak říkajíc v sobě. Nestává se, že by pes neměl o obranu (lovení hadru, později rukávu) zájem. Do „kousaček“ jde SBT skutečně na 150%, na druhou stranu zůstává ovladatelný a cviky spojené spíše s poslušností (v rámci obrany) vykonává bez protestů. Pes, který cvičí obranu není pes agresivní, ale naopak sebevědomý a ovladatelný svým pánem, totéž pochopitelně platí i pro SBT!
Stafodšírský bulteriér má výborný nos. Pachové práce zvládá v pohodě, jakmile se naučí používat nos. Vliv krve teriéra se projevuje většinou právě v činnostech vyžadujících klid a soustředění, jako je právě stopa. Je třeba postupovat opravdu od jednoduchého ke složitějšímu a postupovat velice, velice pomalu. Někdy se stává, že pes vypracovává perfektně např. půl hodinovou stopu se dvěma lomy a předměty na louce (např. ZVV1, nebo IPO1), ale na hlíně nám neodčichá ani stokrokovou rovnou stopu. Pomalým postupem a často i větším množstvím pamlsků však časem dosáhne psovod svého. Staford se musí naučit soustředit, jakmile to zvládne, máte vyhráno.
Sporty jako jsou agility, freesbee, flyball budou stafíka bavit a určitě se v nich neztratí. Spolupráce s páníčkem a vysoká aktivita je kombinace, kterou toto plemeno miluje. Zvládne i méně náročný běh u kola, zamiluje si běhání s koněm a hodí se i na dlouhé procházky či dog-treking. V zimně může doprovázet běžkaře, bude-li v pohybu, vydrží venku i při silných mrazech. V létě je třeba pamatovat na dostatečné množství chladné vody a možnost odpočinout si ve stínu, protože mívá sklony k přehřívání, nebývá to tak dramatické, jako u klasických krátkolebých plemen, ale s rizikem přehřátí je nutné počítat.
Výborně se uplatní i v myslivosti. Je-li bezproblémový ke psům, můžeme ho brát na hony na drobnou zvěř, kde pracuje jako klasický teriér. S nízkým nosem rychle propátrává terén před střelci, nalezenou zvěř „vypíchne“ a střelenou pak přinese. Není hlasitý ani „na viděnou“. Výborně se hodí k naháňkám, kde uplatní mrštnost a dobrou orientaci v lesnatém terénu. Uplatní se i při dohledávkách a dosledech. Z loveckých zkoušek v pohodě zvládne Zkoušky vloh (ZV – tzv. jarní zkoušky), Barvářské zkoušky (BZ), ale i Podzimní zkoušky (PZ). Při troše snahy však zvládne jistě i zkoušky lesní, vodní, či dokonce všestranné.
Výchova staforda není nijak náročná. Zvládne ji i pejskař začátečník, je-li rozumný a nepotřebuje-li si vlastnictvím psa léčit jakési komplexy. SBT vyžaduje pevnou ruku, zejména v době dospívání, není dobré přehlížet ani drobné prohřešky. Nesnáší však příliš tvrdé zacházení a nespravedlnost, tím velice trpí. Při výchově není vhodné uplatňovat fyzické tresty, ale spíše přirozenou autoritu, rozum, cit a důslednost.
Staford je skvělým společenským psem, není to plemeno, které by muselo denně naběhat 30 km.
Bude výborným společníkem třeba i starších lidí, kteří mu dopřejí dostatek pohybu. Na druhou stranu nezklame ani sportovně založené lidi, kteří si rádi vyšlápnou na výlet, nebo se chtějí věnovat některému ze psích sportů. Jak již bylo několikrát uvedeno, je vynikajícím rodinným psem, kterému v Anglii pro jeho typické vlastnosti říkají „Baby-dog“, či „Baby sitter dog“.
Je předurčen k držení v bytě, kde je spokojený ve společnosti své rodiny, jíž nadevše miluje. Při dobře zateplené boudě a kvalitním kotci jej lze mít i venku, přesto je vhodné ve velmi silných mrazech brát ho domů. I když venku vydrží, rozhodně doporučuji chovat toto plemeno spíše doma, jen tak se naplno projeví jeho společenská a milá povaha.
Uvítá nějaké zaměstnání, není důležité zda se páníčkovi líbí klasický sportovní výcvik, agility, nebo dog-treking. Dlouhodobá nečinnost ho nudí. Spokojí se však i s aportováním oblíbeného balónku. Vzhledem k velikosti ho zvládne i větší dítě, pro které může být tím prvním psem. Protože se rychle učí a cviky plní nadšeně je vhodným psem právě pro začínajícího kynologa.
Ve vztahu k ostatním psům může být trochu problematický, proto je nezbytné jej již v ranném věku dobře ho socializovat a naučit s ostatními psy vycházet. Nejsou však výjimkou stafordi žijící ve smečce v téměř dokonalé symbióze. Dominantní jedinci se pochopitelně hůře přizpůsobují stejně dominantním, ovšem při troše trpělivosti většinou nebývá problém mít pohromadě dva a více psů.
Není mu dáno podřizovat se, málokdy se mezi příslušníky tohoto plemene vyskytuje jedinec vyloženě submisivní. Na výzvu k boji reaguje často nadšeným přijetím. I zde se projevuje neuvěřitelně veselá povaha stafordšírského bulteriéra, který i v boji radostně mrská ocáskem. Dojde-li ke rvačce, staford se rve svým zvláštním způsobem, nadělá u toho spoustu rachotu, ale druhý pes vyvázne bez kousanců, spíše je jen oslintaný. Je mu vlastní zvláštní nekrvavý způsob boje, takové psí „judo“. Je nesmírně silný a mrštný a dokáže hravě přemoci i mnohem většího soupeře.
Ostatní zvířata často bere jako kořit. Má-li být ve společnosti jiných zvířat, je nutné věnovat vzájemnému sžívání dostatek času a trpělivosti. Někdy se trochu přeceňuje, tak jako ostatní teriéři si nepřipouští to, že by mohl být někým, či něčím poražen, proto zejména v kontaktu s velkými zvířaty bychom měli věnovat opravdu hodně pozornosti. Jakmile si na ostatní zvířata přivykne, je již jejich soužití bez problémové.
Jedná se o poměrně zdravé plemeno,
u nás se potenciální chovní jedinci testují na dědičnou kataraktu (HC) a L-2 hydroxyglutarovou acidurii (L-2 HGA). Testy na obě choroby se dělají z krve, která se na vyšetření zasílá do laboratoře v Anglii. Díky tomuto testování je u nás velký počet kvalitních chovných jedinců u nichž nehrozí výskyt ani jedné z těchto chorob.
Toto plemeno může dále trpět i luxací pately a event.i dysplazií kyčelního koubu. Pro uchovnění není vyžadováno vyšetření na tato postižení. Spousta chovatelů si však své psy nechává vyšetřovat dobrovolně, proto není situaci ohledně DKK a luxace pately nijak kritická.
Jinak stafordšírští bulteriéři netrpí nijak zvlášť dalšími chorobami, není nutná žádná speciální péče. Vzhledem ke své relativně vysoké váze, je nutné věnovat dostatek pozornosti i kvalitnímu krmení, zejména v době růstu vyžadují psi vyváženou stravu bohatou na bílkoviny, s dostatečným množstvím minerálních látek a vitamínů. Někteří chovatelé přidávají i k superpremiovým granulím různá chondroprotektiva, ti kteří svým psům vaří je pak přidávat musí.
V době intenzivního růstu, tedy minimálně do jednoho ruku, je nutné regulovat psovi množství a zejména způsob pohybu. Příliš divoké hry zvláště s velkými psy, rychlý pohyb po nevhodném terénu (linoleum, asfalt atd.) nejsou úplně vhodnou aktivitou pro mladého staforda. Jakmile trochu dospěje, zesílí a osvalí se stane se z něj mrštný, hbitý a téměř gumový pes, který vydrží opravdu ledacos.
Neznám tak společenské, milé a přitom temperamentní a pracovité plemeno jako je stafordšírský bulteriér.
Doma máme naši stafordku stále v patách, nebo nás alespoň sleduje svýma velikýma očima. Miluje celou naší rodinu, včetně argentin a kanárka a ostatních psů, kteří (mimo velšteriéra) jsou všichni větší než ona. Mladší zvířata, přestože mnohem větší a těžší stále vychovává a brání před cizími, aniž by vyhledávala rvačky a konflikty. Se staršími psi se chová velice ohleduplně, stejně jako v kontaktu s malými dětmi a staršími lidmi.
Na procházky bereme vodítko vlastně jen pro jistotu, ale prakticky ho nepoužíváme. Na cvičáku vzbuzuje zasloužený obdiv a je miláčkem figurantů – s patnáctikilovým psem se jistě figuruje lépe než se čtyřicetikilovým ovčákem. Přitom zvládá naprosto vše, tak jako ti větší.
Stafordi mají velikou škálu úžasných zvuků, jeden z nich připomíná skřehotání žab, kterým jsou se svou velikou širokou „odklápěcí“ tlamou i trochu podobní. Nesnáší zdlouhavé čekání na nějakou činnost, na níž jsou však kdykoliv připraveni. Cokoliv dělají se svým páníčkem dělají rádi.
Je to sebevědomé, vyrovnané plemeno nepostrádající teriérsku houževnatost a tvrdost, přitom milé a příjemné. Kdo si jednou pořídí stafíka, bude ho chtít už vždycky!
text: Andrea Urdabaevová dogoargentino-furiainfernalis.estranky.cz
p
