Vnitřní parazité, endoparazité psů a koček v našich chovech.

Otázkou je v jaké míře a spektrech se u nás vyskytují cizopasníci uvnitř hostitele, psů a koček, kteří jsou zároveň schopni parazitovat na člověku.

Parazitární onemocnění jsou závažným problémem v chovu zvířat, se kterým se potýkáme prakticky všude, hrozí i možnost přenosu na člověka. Parazité jsou z pohledu biologického velmi zajímaví živočichové. Jejich vývoj a morfologie jsou všeobecně málo známy. Existuje mnoho studií s parazitologickými onemocněními a v mnoho příručkách je o parazitózních onemocněních zmíněno. Za parazity se považují živočišné organismy od prvoků po obratlovce, organismy, jako mikrobi, houby, viry a některé druhy rostlin, které parazitují, mezi vlastní parazity neřadíme.

Endoparazity dělíme je na

• střevní,
• krevní,
• tkáňové
• a dutinové parazity.

Systematicky se řadí mezi

• prvoky, Protozoa,
• motolice, Trematoda,
• tasemnice, Cestoda
• a hlístice, Nematoda.

Ektoparazité, vnější parazité žijící na povrchu těla nebo v kůži jsou

• parazitičtí zástupci roztočů, Acarina
• a hmyz, Insecta.

Vazby parazitů na hostitele jsou různé,

• obligátní jsou na svých hostitelích zcela závislí, bezpodmínečně musí část svého života žít paraziticky, kvůli dokončení svého vývoje, mnoho z nich nalezneme v podobě cysty, vajíček či larev.
• Fakultativní, příležitostní parazité normálně cizopasným životem nežijí, za určitých okolností napadnou hostitele a využívají ho jako praví parazité, například larvy much.
• Náhodný parazit napadne živočicha, není jeho normálním hostitelem, ale někdy se může postupně na nového hostitele adaptovat.
• Permanentní cizopasí po celé období své dospělosti uvnitř nebo na povrchu hostitele.
• Dočasní, temporální parazitují pouze po určité období, jako komár, Culicidae, štěnice, Cimex, ovád, Tabanus.
• Hyperparazitismus znamená cizopasnictví na jiném druhu parazita, například prvoci v článcích tasemnic nebo motolic.
• Pseudoparazité jsou organismy i různé útvary, které jsou pro svou vnější podobnost zaměňovány s vývojovými stádii parazitů nebo i s parazity dospělými, například trichomy rostlin, spory hub.

Hostiteli parazit může škodit tím, že mu odnímá část výživných látek nebo se živí jeho tkáněmi.

Podle hostitele parazity dělíme na

• zooparazity, kteří cizopasí na živočiších,
• a fytoparazity cizopasící na rostlinách.

I hostitele můžeme rozdělit do několika kategorií.

• Definitivní hostitel je organismus, v němž parazit dosahuje pohlavní zralosti a množí se.
• V mezihostiteli proběhne část vývojového cyklu, ale parazit zde nedosáhne pohlavní zralosti. Může se zde však množit částečně nepohlavně. Jeho role ve vývoji parazita je nezbytná, protože se v něm vyvíjejí stádia, která jsou schopná vyvolat nákazu právě až v definitivním hostiteli. Můžou to být všichni živočichové se stálou krevní teplotou, hospodářské, včetně psa, kočky a člověka.
• Vektory neboli přenašeči jsou nazýváni mezihostitelé, kteří aktivně přenášejí infekci, například krev sající hmyz, roztoči, pavoukovci a hlodavci.
• Paratenický hostitel, nazýván transportní nebo rezervoárový, se nezařadí do vývojového cyklu parazita a jeho účast není nutná.Mohou jím být různí teplokrevní obratlovci, nejčastěji jsou to drobní hlodavci, ale i hospodářská zvířata a člověk, rovněž někteří bezobratlí živočichové, jako žížaly a švábi.

U psů a koček jako typických masožravců je právě uplatnění paratenických hostitelů velmi časté u mnoha druhů parazitů. Parazité žijící na úkor hostitele vyvolávají často nemoci, kterým říkáme nemoci parazitární neboli parazitózy nebo také invazní nemoci.

Parazity můžeme rozdělit podle jeho vývojového cyklu.

• Monoxenní paraziti, geoparaziti, geohelminti, jsou endoparazité s přímým vývinem, pro které je hostitel prostředím 1. řádu a vnější prostředí prostředím 2. řádu. Vývoj probíhá ve vnějším prostředí což je půda, voda. Parazit tedy nepotřebuje mezihostitele.
• Heteroxenní paraziti, bioparazité, biohelminté, mají nepřímý vývojový cyklus. Potřebují tedy ve svém životě účast mezihostitele nebo vektora přenašeče.

Lamblie střevní, Giardia intestinalis

je jednobuněčný živočich, anaerobní, žijící bez přístupu vzduchu. Giardie se pohybují pomocí osmi bičíků. Měří 9 – 21 μm x 6 – 2 μm. Parazit je hruškovitého tvaru, přední část je zaoblená, zadní zašpičatělá. Hřbetní část je vyklenutá, břišní plochá, na které je adhezivní, přísavný disk. Potravu přijímá absorpcí mimobuněčných tekutin ze střevního obsahu, tak že se fixuje adhezivním diskem na povrchu střevní sliznice.

Hostitelské spektrum parazita je široké, zahrnuje psy, kočky, hospodářská zvířata, ale také člověka, bobra a potkana.Zdroj nákazy pro člověka, že zdrojem giardií pro člověka je nejčastěji zase člověk. U zoonózy, přenos z bobra a jiných divokých a domácích zvířat je nezanedbatelný.

Infekce se vyskytuje na celém světě, postiženy jsou zejména děti. Počet existujících nemocí infekce je vyšší v oblastech s nízkou úrovní hygieny a v dětských kolektivních zařízeních, zejména pro děti předškolního věku.

Toxoplasma gondii

je prvok, který parazituje intracelulárně, nitrobuněčně. Životní cyklus Toxoplasma gondii je velmi komplikovaný a je charakterizován změnou hostitele přechodného a konečného.

Mezihostiteli mohou být všichni homoitermní, živočichové se stálou tělesnou teplotou, včetně hospodářských zvířat, psa a člověka.Definitivním hostitelem je kočka a ostatní zástupci kočkovitých. Kromě člověka je vůči této infekci vnímavá většina, kteří udržují stálou tělesnou teplotu. Dosud bylo onemocnění prokázáno u více než 200 druhů savců a ptáků.

Zdrojem infekce pro člověka je syrové maso nebo nedostatečně opracované maso a vnitřnosti. Dále vysporulované oocysty kontaminují vodu, potravu a životní prostředí. V přírodě přežívají déle než 1 rok.

Toxoplasmóza není přenosná z člověka na člověka a je rozšířena po celém světě. V české republice byl v posledních letech zaznamenán zvýšený výskyt, 1 500 případů, přičemž 92 % případů je u osob do 45 let života.

Sarkocystóza, Svalovky, Sarcocystis

• Sarcocystis gigantea

Definitivním hostitelem mimo člověka může být kočka. Mezihostitelem je ovce. Je velmi patogenní pro myši, vrabce, králíky, pro ostatní živočichy méně.

• svalovka lidská,Sarcocystis lindemanni

Mezihostitelem člověk, definitivní hostitel je dosud neznámý.

• Sarcocystis hirsuta

Definitivní hostitel kočka, mezihostitelem je skot.

• Sarcocystis suifelis

Definitivní hostitel kočka, mezihostitelem je prase.

• Sarcocystis ariensicanis

Definitivní hostitel pes, mezihostitel ovce.

• Sarcocystis ovicanis

Definitivní hostitel pes, mezihostitel ovce.

•  svalovka hovězí, Sarcocystis cruzi

Mezihostitelem je skot, hostitelem pes, je typický tím, že trusem jsou vylučovány velké sporocysty.

• svalovka prasečí,Sarcocystis mieschiriana

Definitivní hostitel pes, mezihostitel prase. Mezi další běžné mezihostitele Sarcocystis u psů a koček patří kůň, koza, myš, králík, bažant.

Svalovky jsou prvoci o velikosti 12 – 15 μm. Patří mezi kokcidie, a to mezi vícehostitelské, heteroxenní.

Většinou jsou mikroskopické velikosti do 1 mm, a proto jsou označovány jako mikrocyty, u některých druhů se vyskytují makrocysty viditelné pouhým okem. Zdrojem nákazy jsou substráty kontaminované fekáliemi konečných hostitelů plných sporocyst. Pasivně pomáhá roznášet původce onemocnění i hmyz. Člověk po nákaze vylučuje za 7 – 9 dní sporulované oocysty stolicí. Příznaky se projeví po 3 měsících až za 1 rok.

Tenióza, tasemnice

Ve výjimečných případech se člověk může nakazit tasemnicemi parazitujících na psech a kočkách. Tasemnice jsou živočichové zcela přizpůsobení způsobu života uvnitř těla hostitele. V dospělosti žijí ve střevech obratlovců. Jejich larvy, ekosféra, se dostávají do krevního oběhu a s ním i do svalů, kde se přeměňují v klidové stadium, larvocystu, zvané boubel. Plnohodnotný jedinec je podstatě tvořen již pouhou hlavičkou.

• tasemnice psí, Dipylidium caninum

Patří mezi ploché červy díky dorzoventrálně zploštělému tělu. Tasemnice mají charakteristické článkované tělo, strobilum, velikosti od 15 – 45 cm, výjimečně až 80 cm.

Jako mezihostitelé se uplatňují zejména blechy i všenky. Hostitel pes, kočka, ale také člověk se nakazí pozřením infekční blechy či všenky.

Tasemnice psí je u nás i ve většině ostatních zemí nejrozšířenější. Parazit se běžně vyskytuje tam, kde se nacházejí hlavní mezihostitelé, blechy.

• tasemnice vroubená, Taenia hydatigena

Je největší psí tasemnice. Délka těla je 0,5 – 2,5 m.

Mezihostitel se nakazí perorálně, přes dutinu ústní, jsou jím býložravci a všežravci například ovce, koza, skot a volně žijící přežvýkavci, prase domácí i divoké.

Dospělé tasemnice žijí v tenkém střevě psa, lišky, vlka, tchoře a kuny. U koček neparazituje.

• tasemnice vrtohlavá, Taenia multiceps

Délka strobila se pohybuje od 0,2 – 1,2 m

Tasemnice vrtohlavá cizopasí v tenkém střevě psů, případně dalších psovitých

šelem. U kočky opět nežije. Onkosféra, obrvená kulovitá larva tasemnic, se dostává krmivem a vodou znečištěnou výkaly do trávicího ústrojí všežravců, býložravců nejčastěji ovcí, a krví do mozku, popřípadě míchy.

Člověk může být i náhodným mezihostitelem parazita tasemnice vrtohlavé a tasemnice vroubené a to pozřením vajíček tasemnice.

Tasemnice žijí průměrně 1 – 5 let a vylučují s přestávkami články s velkým množstvím vajíček. V koncovém článku se nachází 15 – 100 tisíc vajíček. Pouze 1/3 článku je vylučována trusem, zatím co 2/3 odcházejí bez defekace, vyprazdňování stolice. Kontaminace prostředí není tedy

limitována kálením. Při vysoké vlhkosti a nízké teplotě přežívají proglotidy několik hodin až dní a kontrakčními pohyby vytlačují vajíčka. Na rozšiřování vajíček se podílejí různé druhy much, Musca, Caliphora, ale také dešťovky, ptáci, prudký déšť, záplavy, silný vítr. Vajíčka se tak dostávají do vzdálenosti mnoho metrů. Přežívají v závislosti na vlhkosti a teplotě až několik měsíců.

Měchožil zhoubný, Echinococcus granulosus

Tento parazit patřící mezi velmi malé tasemnice, jehož tělo dosahuje délky 2 – 6 mm, v některých literaturách uváděno až 11 mm, má pouze 2 – 7 článků o délce 3 mm a šířce 0,6 mm. Vytváří však největší boubel, dosahující velikosti dětské hlavičky a je pro svého hostitele značně patogenní. Tato larvocysta se nazývá echinokok.

K infekci dochází per orálně kontaminovaným krmivem.V dospělosti cizopasí v tenkém střevě psovitých šelem například u psa, lišky či vlka. Pes může hostit od několika jedinců až 300 tisíc exemplářů této tasemnice. Mezihostiteli, ve kterých se vyvíjí larvocysta typu echinokoka, jsou především přežvýkavci, ale i další býložravci a také člověk.

V naší zemi se v důsledku prohlídek masa hospodářských zvířat vyskytuje Echinococcus granulosus velmi vzácně. Častější je výskyt této tasemnice na Balkáně, v Itálii, Řecku, Španělsku, z ostatních světadílů se echinokokóza vyskytuje v Americe, Africe, i Asii. Onemocnění se u nás vyskytuje kosmopolitně. Frekvence uvedené choroby závisí na úzkém kontaktu lidí a infikovaných psů.

Zdrojem onemocnění pro člověka je pes a všechny psovité šelmy, které jsou konečným hostitelem tasemnice Echonocuccus granulosus. Echinokok se u člověka vyvíjí po infekci vajíčky, která jsou obsažena ve zralém článku vyloučeném trusem. Při rozpadu článku se vajíčka uvolní a kontaminují prostředí, ve kterém zůstávají schopná infekce několik měsíců. K infekci člověka, většinou v dětském věku, dochází kontaktem s infikovaným psem, který vylučuje vajíčka. Možný je i nepřímý přenos kontaminovanou vodou, potravinami, půdou či předměty a výjimečně mohou být vajíčka přenesena mouchami. Onemocnění není přímo přenosné z člověka na člověka, ani z jednoho mezihostitele na druhého.

Měchožil větvený, Alveococcus multilocularis

Dospělé tasemnice se podobají předchozímu druhu, jsou poněkud menší. Délka strobila je 1,2 – 3,7 mm, někdy až 6 mm a skládá se obvykle z 5 článků.

Cizopasí v tenkém střevě šelem především lišek, ale i u psů a koček.Typickým mezihostitelem jsou hlodavci, ale může se vyvinout i u člověka.Zoonóza, alveokok se vytvoří u člověka po infekci vajíčky. Onemocnění může mít pro člověka až smrtelný průběh.

V našich podmínkách je to vzácné onemocnění, větší rozšíření je v USA, Kanadě, Asii, Austrálii. V Evropě hlavně v alpských zemích, Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko a v jižní Evropě.

Zdrojem infekce jsou vajíčka, která jsou v článcích vylučovaných trusem hostitelů. Člověk se nakazí perorálně vajíčky, např. při konzumování lesních plodů kontaminovaných liščími fekáliemi. Larvocysty se u člověka lokalizují převážně v játrech, rostou pomalu, někdy až 30 roků. Cysta se chová jako malinký nádor s možností tvorby metastáz do mozku a plic.

Škrkavky, Ascarididae

Škrkavky jsou oblé hlístice, patří mezi oblé červy, Nemathelmintes, vyznačují se protáhlým tělem na obou koncích zašpičatělým, na průřezu okrouhlým. Škrkavky jsou odděleného pohlaví, gonochoristé, přičemž samečci jsou zpravidla menší a mají spirálovitě zakončený zadeček.

• Škrkavka psí, Toxocara canis

Samci měří 9 - 13 x 0,2 - 0,25cm a samičky 10 - 18 x 0,25 - 0,3 cm. Cervikální křidélka jsou dlouhá 2 - 2,5 mm a široká 0,2 mm. Velikost vajíček se pohybuje od 72 – do 85 μm.

Hostitelem jsou psi a ostatní psovití. U nás u volně žijících i v zajetí chovaných lišek. Hostitel se nakazí per os zralými vajíčky, která se dostanou do střeva. 

Pes se může nakazit pozřením paratenického hostitele. Mohou jím být různí teplokrevní obratlovci, nejčastěji jsou to drobní hlodavci, ale i hospodářská zvířata a člověk, rovněž někteří bezobratlí živočichové, např. žížaly a švábi.

• Škrkavka kočičí, Toxocara cati

Tyto hlístice jsou bělavé až nažloutlé barvy. Mají krátká široká cervikální křidélka a měří 1,7 – 2,3 x 0,2 – 0,3 mm. Jedinci samčího pohlaví dosahují délky 6 – 7 cm, samičky až 10 cm. Vajíčka jsou široce oválná, silnostěnná s granulovaným povrchem, dosahují velikosti 65 – 75 μm.

Kočky se nakazí zralými vajíčky, ze kterých se v trávicím traktu uvolní larvy.Škrkavka kočičí je kosmopolitně rozšířený parazit v našich podmínkách je nejčastější hlístice kočky. Škrkavka psía Škrkavka kočičípředstavují určité zdravotní riziko pro člověka. Člověk jako paratenický hostitel se nakazí per os buď zralými vajíčky škrkavek z kontaminovaného prostředí nebo larvami z jiného paratenického hostitele.

Toulavé kočky představují nebezpečný zdroj vajíček škrkavek pro lidskou populaci, protože zahrabávají trus do sypkého materiálu a tím kontaminují prostředí pískoviště, záhony, případně suroviny a potraviny v místech, kde se uchovávají a zpracovávají sýpky, skladiště, obchody, mlýny.

• škrkavka šelmí, Toxascaris leonina

Hlístice je bělavé barvy s kroužkovanou kutikulou a dlouhými, úzkými cervikálními křidélky. Jedinci samčího pohlaví měří 6 – 6,6 cm a samičky dosahují délky 6 – 10 cm. Vajíčka jsou oválná až kulovitá, silnostěnná a bez výrazně granulovaného povrchu, měří 75 – 85 μm.

Hostitelem je pes i kočka včetně ostatních zástupců obou čeledí psovitých a kočkovitých. K nakažení dochází zralým vajíčkem obsahujícím plně vyvinutou larvu 2. Stádia, nejčastěji se nakazí vajíčky kontaminujícími prostředí nebo paratenickým hostitelem. Je zjištěno, že kmenyškrkavky šelmíze psa se nakazí pouze psi, ale kočky ne, zatímco kmeny z koček lze infikovat jak kočky, tak psy.

Zdrojem nákazy pro člověka je fekálně kontaminované prostředí koček a psů, v jejichž střevech žijí dospělí paraziti vylučující vajíčka. Nákaza se přenáší orální cestou. Nejčastěji se infikují děti při hraní na zemi, zejména na pískovištích, na hřištích a v městských parcích, kde je výskyt toxocarových vajíček. Ta se do půdy dostávají s výkaly infikovaných psů a koček. Onemocnění není přímo přenosné z člověka na člověka. V organismu člověka, jako nespecifického hostitele není parazit schopen dokončit biologický cyklus a dosáhnout stadia

dospělosti. Toxokaróza se vyskytuje na celém světě. Závažná onemocnění jsou vzácná a většinou postihují děti ve věku 14 – 40 měsíců, ale i jiné věkové skupiny.

měchovci, Strongylidae

Nematoda dlouhé 4 – 28 mm s dobře vyvinutou ústní kapsulou. Přední konec těla je více nebo méně dorzoventrálně ohnutý. Kopulační orgány jsou dobře vyvinuté. Parazitují v trávicí soustavě savců, živí se krví. K vývoji nepotřebují mezihostitele.

• Měchovec psí, Ancylostoma caninum

Dospělci jsou drobní červi s výrazně vyvinutou ústní kapsulou se 3 páry zubů, sameček měří 9 – 12 mm a samička 15 – 18 mm. Produkují oválná tenkostěnná vajíčka o velikosti 53 – 69 x 35 – 54 μm.

Měchovci se lokalizují v tenkém střevě psa. Pomocí ústní kapsulky se fixují na sliznici. Infekčními larvami se mohou nakazit různí parateničtí hostitelé,  hlodavci, domácí zvířata a lidé. Uplatňuje se hmyz, mouchy. Vyskytuje  se ve všech evropských zemích. Vyšší výskyt zaznamenáváme hlavně v hromadných chovech psů.

Zdrojem nákazy pro člověka je infikovaný pes. Eventuálně se může nakazit z fekálií koček, ale jiným druhem měchovce. Člověk se nakazí nejčastěji ve vlhkém prostředí při kontaktu s vodou nebo půdou obsahující larvy, které aktivně pronikají kůží především v meziprstních oblastech rukou a nohou. K nákaze může také dojít při koupání nebo napití kontaminované vody. Onemocnění není přímo přenosné z člověka na člověka, infikovaní jedinci, kteří nejsou léčeni, mohou kontaminovat zevní prostředí, především půdu, larvy přítomné v půdě zůstávají infekční několik týdnů.

• Měchovec liščí, Uncinaria stenocephala

Sameček měří 5 – 8,5 mm a samička 7 – 12 mm. Vajíčka jsou oválná, tenkostěnná, dosahují velikosti 75 – 85 x 40 – 45 μm.

Hostitelem pro tohoto měchovce je pes, kočka i ostatní zástupci psovitých a kočkovitých šelem, ze kterých je zapotřebí jmenovat především lišku obecnou.

Pokud se člověk vyskytuje bos v prostředí, ve kterém se vyskytují infekční larvy měchovců, ve vlhkém a blátivém prostředí nezpevněných kotců, vnikají larvy aktivně do kůže na nohou a zůstávají v podkožním vazivu. Způsobují vznik červených, silně svědících eflorescencí, erytém, papulky. Jelikož se jedná o infekci nespecifického hostitele, larvy po několika dnech hynou.

Svalovec stočený, Trichinella spiralis

Sameček měří 1,2 – 18 mm má dva kloakální laloky, samička dosahuje velikosti 1,3 – 4 mm.

Trichinely jsou biohelminti. Konečný hostitel se nakazí pozřením masa syrového nebo nedostatečně tepelně upraveného s larvami trichinel. Dospělí psi se trichinelami nakazí pouze výjimečně, většinou dojde k jejich likvidaci již ve střevě. K rozvinutí infekce dochází hlavně u mladých zvířat. Kočky mohou onemocnět po celý život.

Zdroj nákazy pro člověka, prasata, psi, kočky, koně a řada divokých zvířat, včetně lišek, divokých prasat, jezevců, hlodavců, vlků, medvědů, polárních medvědů, mořských savců, hyen, šakalů, lvů a leopardů. V našich podmínkách bylo nejčastěji vehikulem nákazy maso divočáka. V epitelu tenkého střeva se z larvy vyvine dospělý červ. Oplodněná samička rodí larvy, které pronikají do lymfatických cest a do žil, kterými jsou proudem krve roznášeny po těle. Larvy se potom ve svalech opouzdřují. Onemocnění se z člověka na člověka nepřenáší. Zvířecí hostitelé zůstávají infekční po měsíce, jejich maso je infekční po dlouhé období, pokud není uvařeno, zmraženo nebo ozářeno. Onemocnění se vyskytuje na celém světě, jeho incidence je však rozdílná v různých oblastech, v závislosti na způsobu pojídání a přípravě vepřového masa a masa divokých zvířat. Obvykle dochází k sporadickému výskytu nebo k malým, ohraničeným epidemiím, vehikulem přenosu jsou výrobky z vepřového masa, nebo z masa divokých prasat. Byly popsány i epidemie s přenosem výrobky z koňského masa.

Abychom snížili riziko nakažení a onemocnění člověka způsobené parazity psů a koček, je za potřebí dodržovat zásady terapie a prevence u chovaných zvířat.

Léčbě parazitárních onemocnění by v ideálním případě měla předcházet přesná diagnostika a určení druhu parazita. Přesto, v některých případech, nejtypičtější je problematika škrkavek u mláďat masožravců, upřednostňujeme preventivní

dehelmintizaci, odčervení, pravděpodobnost jejich nakažení je mimořádně vysoká. Naproti tomu u dospělých psů je preventivní podávání přípravků opodstatněné až po pozitivním parazitologickém nálezu. Pravidlo platí i pro tasemnice. V zásadě lze doporučit preventivní vyšetření trusu u zvířat do 2 let 1 krát za 3 měsíce, u zvířat starších stačí vyšetřovat trus jednou za půl roku. Problematika protozoárních, způsobená prvoky, infekcí a jejich léčba je ve většině případů natolik složitá, že jí musí předcházet důkladná diagnostika a specifická terapie.

Při léčbě musíme dbát na to, abychom předešli vytvoření rezistentních kmenů parazitů. Hlavní zásadou je aplikace plné terapeutické dávky. Rezistence vzniká právě při podání „preventivní dávky“, čímž jsou někdy chybně myšleny dávky nižší než léčebné. Parazit není zlikvidován, dochází k začlenění antiparazitika do jeho organismu a vzniklé změny se mohou stát dědičnými pro další generace. Tímto způsobem vznikají rezistentní kmeny parazitů, které se jen obtížně terapeuticky zvládají. Při pravidelné preventivním odčervení používáme proto vždy terapeutickou dávku vypočítanou podle hmotnosti zvířete.

V současné době je i na našem trhu široká paleta moderních antiparazitik. Rezistenci předcházíme i střídáním preparátů proti určitým parazitům tak, aby nedošlo ke vzniku odolnosti vůči určité účinné složce antiparazitárního přípravku.

text: Pavlína Vobořilová