zmije není nepřítel :-)

Naši teplomilní plazi přirozeně obývají stráně naší běžné krajiny, je to ještěrka zelená a užovka podplamatá. Krajinu jako okraje lesa, mýtiny a třeba i naše zahrádky obývají další plazi naší krajiny, ještěrka obecná, slepýši, užovka obojková a zmije obecná, která se ráda plete s užovkou hladkou.

Pro užovku hladkou je typická korunka na hlavě, latinsky coronella, je to tmavá nebo rezavá skvrnka, která na hlavě vytváří korunku. Od předchůdce našich zoologů Karla Amerlinga má i český název zlobice, a to proto, že si dokáže hrát na zmiji, dokáže vyhrožovat a kousat. Užovka hladká má na hlavě výrazně menší štítky než zmije obecná. Štítky na hlavě zmije obecné je zvláštní charakteristika a dává pocit jakoby obočí. Zmije má také štěrbinovitou zřítelnici narozdíl od našich užovek, které mají zřítelnici okrouhlou. Tyto charakteristiky jsou ale pro běžného občana ČR nepozorovatelné, každý vidí hada na krátký okamžik v přírodě, proto není možné říct nic jiného než to, že zmije má na sobě na hřbetu výraznou nepřerušovanou klikatou čáru.

Například okolí Orlického Záhoří je oblast se zachovalými mokřady, taková je pro zmije důležitá, sic přežívá představa, že zmije vyhledává suchá výslunná stanoviště. Ona sice má ráda výslunná stanoviště, ale nikoliv suchá, preferuje mokřadní louky, vlhké lesní paseky a podobně.

Zmije je důležitou součástí naší fauny a je zapotřebí ji chránit.

Lidi mají pocit, že zmijí v posledních letech přibývá, je to kvůli zprávám z různých sdělovacích médií a ve skutečnosti je zjevné, že zmijí je u nás řádově desetkrát až stokrát méně než před 80 lety a že zmije je zcela po právu vedena v nejpřísnější kategorii ochrany. Když se scelovaly lány, rušily meze, meliorovala se krajina, docházelo k masovému vymírání hadů. Ještě ve třicátých letech vyplácely obecní úřady odměnu za každou zabitou zmiji. Kolem některých obcí třeba v Českomoravské vysočině byly zmije obrovsky hojné.

Dnes víme, že zmije obecná nepatří k faktickým ohrožením života obyvatelstva, ke statisticky významným příčinám nehod, či úmrtím z důvodu uštknutí. Za posledních 20 let je znám jeden případ, kdy člověka kousla zmije obecná a on zemřel. Šlo o staršího pána z Mostecka, který si se zmijí hrál a nebyl uštknut nešťastnou náhodou ale při manipulaci, měl nemocné srdce.

Když někdo umlátí zmiji, je špatně a je to protizákonné, to ale zmiji nevyhubí.

Jestliže jim sebereme prostor, kde zimují, hibernují, to jsou opravdové ztráty, kdy je celá populace schopna vyhynout během jednoho týdne.

Hlavní příčinou úbytku plazů a zmije konkrétně jsou změny, kterými prochází naše krajina, jde o ztrátu vhodných biotopů. Zmije obývá ostrůvky v krajině, remízky, okraje lesů. Zmiji se výborně daří v krajině, která je rozdělená do různých malých částí. Spousta míst se zabírá na zástavbu. Jsou to poslední místa, která ještě nebyla zemědělsky obhospodařována a zachovala se, a nyní se tam chystá zástavba. Když se tam postaví např. sklad, většinou to znamená, že zmije a ostatní plazi odtamtud zmizí. Je jasné, že každý kousek půdy zabraný člověkem k jakékoliv intenzivní činnosti je zkrátka vzat původním obyvatelům, včetně plazů a zmije. Obrovským problémem pro obojživelníky a plazy je fragmentace krajiny. Máme jednu z nejsilnějších silničních sítí v Evropě. Zvířata jsou fragmentována, jsou od sebe tím oddělena a populace mezi sebou nemůžou komunikovat. Jakmile tam nedochází ke genetické výměně, populace slábne a je více ohrožena než populace, která si genetické informace vymění.

Míváme pocit, že v posledních 20 letech se situace mírně zlepšuje.

Ke zlepšení dochází tam, kde se opět vrací struktura do krajiny. Lidé začínají hospodařit na drobných políčkách, zvláště pokud jde o ekologické zemědělce, kteří si nechávají drobnou strukturu, kdy pole střídá louka, louku pastvina, jsou tam meze a hromady kamení. Tím, jak hadi žijí blízko ke člověku, lidé si k hadům vytvářejí specifický vztah. Většina takových lidí má k hadům kladný vztah, mají nějak zafixováno, kde se usadí had, tam přináší štěstí. Uvědomují si, že hadi je zbavují obtížných hlodavců apodobně.

Jsou firmy se zabývající se ochranou přírody se specializací nejen na obojživelníky, staví bariéry podél silnic. Když se staví silnice, dálnice nebo velké stavby, ošetřují je dočasnou bariérou, která zabrání obojživelníkům vstoupit na stavbu, aby tam nezahynuli. Představte si rekonstrukci železniční tratě. Tam žijí ještěrky a hadi. Jestliže se těleso rozebírá, zmije tam můžou zahynout. Není nic jednoduššího, než tam přijet, zmije s předstihem vychytat, umístit je u nás do deponačních nádrží, udělá se rekonstrukce železničního tělesa a zvířata se vrátí zpátky. Dneska už si příroda neumí pomoct sama. My jí musíme pomáhat, protože přirozené faktory, které tady vytvářely biotopy jako pravidelné záplavy, vývraty, větrné smrště, kde zůstávalo staré dřevo, dále staré pískovny, lomy a to vše zaniká. A když přírodě nepomůžeme, sama to už nezvládne.

V rámci osvěty přemisťování zmije někam se musí opakovaně zdůrazňovat, že se zmijí je možné soužití v určitých mantinelech, po té mají takové akce smysl.

Je to rozhodně lepší než striktní ochrana každého jedince, která může obyvatelstvo obrátit proti tomu druhu jako takovému. Je zapotřebí si uvědomit, že zmije je živočich, který ubývá, je zvláště chráněný a není možné ho jen tak praštit lopatou nebo někam vymést.

Přenos je vždy kompromisní řešení. Pro hady to není příliš vhodné, protože je přenášíme do míst, kde už jiné zmije jsou, a jsou tedy obsazena. Musí si najít své vlastní místečko k životu, což je v obsazené lokalitě problém. Samozřejmě je to svým způsobem nesmysl a nikde není tolik zmijí, aby je bylo možné odtamtud vzít a přemisťovat jinam.

Když je hodně zmijí kolem domů nebo na dětském hřišti, kolem škol i ve vesnicích, jsou i odborníci schopni zmije odchytat a odvézt mimo vesnici. Je to třeba například pan Roman Brůna, zvaný zmiják, který je umí chytat a neublíží jim, odchytí je a pustí do přírody. Pan Brůna má výjimku, kterou mu udělila správa CHKO Orlické hory, a v té výjimce jsou dané podmínky. Jednou z podmínek je, že správa CHKO stanoví místa, kam se budou hadi vypouštět podle dostupných znalostí o populaci zmije a dalších údajů, které má k dispozici, a zároveň pan Brůna musí dělat akci pod dohledem správy CHKO. My aspoň na část jeho odchytu jezdíme a kontrolujeme jeho zacházení s hady a to, kam je umisťuje.

Případné vychytávání zmijí z míst, kde se dostávají do konfliktu s hustě obydlenými místy, je odborníky vnímáno spíše jako odbourávání negativního vztahu místních obyvatel ke zmiji.

zdroj: čt, nedej se, zmije není nepřítel, Blanka Mikolátová, Roman Rozínek, Petr Velenský, Mojmír Mašín

foto: Jiří Mařík