Kůň v českých zemích

V českých zemích, byli využíváni Slovany především jako tažná zvířata a také, jako zdroj surovin, masa, kůže, mléka.

Prameny z 10. století uvádějí, že se v této době z české země dodávaly koně vlastního chovu do okolních zemí. V 16. století existuje rozdělení koní na těžké, chladnokrevné a lehké, teplokrevné. Ve stejné době je selský chov koní ohrožován válečnými taženími, byly zřizovány šlechtické a dvorní hřebčíny, v roce 1579 je císařem Rudolfem II. založen dvorní hřebčín v Kladrubech nad Labem.

Období sedmnáctého století je ve znamení přílivů koní z okolních zemí,

starošpanělských, italských, holštýnských a fríských, přičemž pokračuje významný vliv arabských koní. Začátkem osmnáctého století, se objevuje rozdíl v chovu koní v Čechách a na Moravě. Pro český chov je specifický těžší kůň, spíše chladnokrevného rázu, moravský chov ovlivňují lehčí plemena, pravděpodobně orientální.

Později dochází ke kolizi požadavků ze strany chovatelů a armády. 

Chovatelé žádali těžší mohutné chladnokrevné i teplokrevné koně, armáda si naopak kladla za cíl chov výkonných ušlechtilých jezdeckých teplokrevníků. Řízení chovu koní bylo svěřeno ministerstvu orby, armáda nadále dohlížela nad hřebčíny, ve kterých byli chováni koně podle jejích požadavků.

V druhé polovině 19. století se při rozvoji zemědělství, dopravy a průmyslu ještě zvětšují požadavky na mohutné teplokrevné, a především chladnokrevné koně. Vznikají chovatelské organizace a zemědělské rady, které rozšíření chladnokrevného koně úspěšně podporují.

Do 20. let 20. století se chladnokrevník v českém i moravském prostředí rozšiřuje neplánovitě,

dochází i ke křížení s teplokrevníky. Kde můžeme sledovat ovlivnění plemenné příslušnosti chladnokrevných koní národností chovatelů. V českém pohraniční se preferují koně z Rakouska a Bavorska. V důsledku těchto požadavků vznikají dva typy chladnokrevníka, na Moravě je čistší, na základě belgického koně, v Čechách dochází ke kombinování belgické a norické krve. Výbor pro chov koní Moravské zemědělské rady vydává nařízení vymezující Slezsko jako oblast chovu norického koně. Zde se utváří samostatná varieta chladnokrevníka, slezský norik, jenž má ve svém základě kromě norické krve i část teplokrevnou.

Roku 1925 dosáhly stavy chovaných koní do půl miliónu kusů. Po 1. světové válce je chov koní poškozen, zvyšuje se potřeba koně jako tažné síly v zemědělství a v dopravě. Při navyšování stavů koní dochází k velkému importu chladnokrevných hřebců a mohutných teplokrevníků.

Roku 1924 je vydán zákon o plemenitbě hospodářských zvířat.

Pokračuje vydělování oblastí chovu chladnokrevníků, v Čechách se zmenšuje vliv norického koně, udržují se oblasti chovu koně belgického s příměsí norické krve. Na střední a jižní Moravě pokračuje specifický a oddělený chov belgika, odlišného od belgika chovaného v Čechách, a slezského norika. V této době v obou oblastech vznikají významné genealogické linie, z nichž se několik podařilo udržet do dnešní doby.

Během druhé světové války dochází v chovu koní k obrovské krizi, našim chovatelům bylo i mimo jiné mnoho koní odebráno německou armádou.

Poválečná rekonvalescence státu a hospodářství, posléze kolektivizace zemědělství i další celkový vývoj, modernizace má neblahý dopad.

Zrušení jezdeckých složek armády snižují počty koní, dochází k nesystematickému vyřazování plemenných klisen i hřebců. V polovině 50. let je vypracována státní norma Plemenní koně, norma rozděluje koně na několik užitkových typů

• mnohostranně užitkový,
• jednostranně užitkový sportovní a
• jednostranně užitkový tažný.

Prognóza dalšího vývoje chovu koní v této době je jasná, pole působnosti koně se přesouvá do sféry volnočasových aktivit. Toto potvrzuje následné zvýšení zájmu o jezdecký sport a adekvátně tomu i o náležitý typ koně, teplokrevného, jezdeckého. Snižování počtu chladnokrevných koní a rozpouštění hřebčínů vyvrcholí v 70. letech, v zemědělských podnicích téměř není možné nalézt tažného koně. Došlo k likvidaci zbytku chovů belgických koní, a to jejich porážením nebo vývozem na maso především do Itálie.

Na konci druhé polovině 20. století můžeme tento typ koně nalézt pouze v odvětvích lesnického hospodářství jen v malé míře, neboť byl i z lesa je úplně vytlačen moderní technikou.

Důležitý mezník v současném chovu koní je změna organizace. Rozpadá se plemenářská organizace Stání plemenářský podnik v Praze, vznikají chovatelské svazy a počátkem 90. let vzniká Asociace svazů chovatelů koní (ASCHK), která tyto svazy sdružuje.

text: Linda Průšová