Chov koní má v českých zemích bohatou tradici.

Vyvíjel se  podobně jako v okolních státech, pod vlivem místních podmínek, s dlouhodobým zaměřením na vojenskou potřebu, dopravu, omezeně na zemědělství.

V 18. století dosáhl chov koní v zemském chovu výrazný pokrok.

V tereziánské době jsou položeny základy koncepčního šlechtického programu.Hlavní motivací byla vojenská potřeba rakouské říše, země koruny české jsou nejvyspělejší částí. Dalším historicky důležitým stimulem, je potřeba koní pro zemědělství, při rozvoji industrializace v 19. století. Promítá se zvýšenými nároky na produktivitu zemědělské výroby, na vyšší výkonnost tažných koní. Ke zlepšení chovu jsou postupně importovány hřebci, zvláště německých plemen. Záměrem je zvyšování mohutnosti teplokrevných koní českého domácího chovu. Dříve používaní hřebci rakouských a uherských chovů jsou příliš lehcí pro nové požadavky zemědělství. V polovině 19. století působí v teplokrevných chovech hřebci Anglických plnokrevníků, Noniové, starokladrubští koně, norfolkští hřebci, lipicáni. Ke konci století se zvyšoval dovoz anglonormanů a oldenburgských hřebců a postupně i hannoverských. V roce 1890 byl poměr teplokrevných a chladnokrevných koní zhruba deset ku jedné, postupně se v průběhu dvaceti, třiceti let mění v převahu chladnokrevných na čtyři ku šesti. Svazy chovatelů teplokrevných koní se bráni dovozem oldenburgských a východofríských hřebců z Německa. V Čechách byli tito koně využiti v chovu  Českého teplokrevníka, který tvořil širokou chovnou základnu. Při dosažení určité typové a tvarové homogenity chovu ani tento plemenářský postup nesplní očekávání. Při určitém zmohutnění potomstva, když logicky ne podle tehdejších představ chovatelů, byla totiž populace československých teplokrevníků konstitučně zeslabena. Na Moravě se vyvíjel teplokrevný chov pod silnějším vlivem kmenů anglického plnokrevníka, Furioso a Przedswit, které byly velmi rozšířeny. Na jižní Moravě se v zušlechťování teplokrevného chovu uplatnila i orientální krev. Moravský teplokrevník byl tedy ušlechtilejší, lehčích forem, pohyblivější než teplokrevník českého chovu.

Rozvoj chladnokrevného chovu je velmi dynamický.

Český chlednokrevník se vyvíjí víc s vlivem dovozu brabantských hřebců, moravský pod vlivem hřebců ardenských. Moravský chladnokrevník je ve srovnání s českým poněkud menší a velmi pohyblivý, představuje typ kontinentálního chladnokrevníka. Současně se v jižních Čechách a na severní Moravě rozšiřuje chov norických koní, mezi oběma chovy je znatelná diference.

Vznikem Československé republiky v roce 1918 došlo k určitým změnám v chovných cílech. 

Kvantitativní rozvoj chovu koní je podmíněn zvyšující se úrovní plemenářské práce, přísným výběrem plemenných hřebců, náročnějším systematickým hodnocením jejich potomstva, zlepšením výživy a celé technologie chovu. Značným pokrokem je zřizování chovatelských svazů, které úzce spolupracují se státními hřebčinci. Svazy hrají pozitivní úlohu i při zajišťování testace hřebců, při hodnocení jejich výkonnosti, které jsou významným kvalitativním pokrokem při zvyšování výkonnostního potenciálu chovaných populací. Zkušební systém je ve třicátých letech v principu převzat ze zkušebního ústavu hřebců ve Westercelle a postupně se pak vyvíjí v domácích podmínkách, chovaná plemena se v tomto období typově sjednocují.

Válečné události přirozeně negativně ovlivňují chovy koní, stejně tak období po druhé světové válce, kdy vývoj chovu koní provází peripetie. 

Snižování početních stavů koní je nezbytné, mechanizace je určujícím faktorem, pokles počtu koní je až na čtyřech procentech, oproti nejvyššímu stavu, je nejnižší i v širokém mezinárodním měřítku. Toto období charakterizuje výrazná změna chovného cíle teplokrevných plemen s orientací na produkci koní pro sportovní účely, hlavně pro jezdecký sport. Nejušlechtilejší jádro populace je chováno v šlechtitelských chovech ve státních hřebčínech, jako Tlumačov a Písek. Chov koní je řízen centrálně Ministerstvem zemědělství prostřednictvím Státního plemenářského podniku. V roce 1989 nastává změna v řízení chovu koní, pravomoci získávají vzniklé chovatelské svazy. V rámci změn jsou privatizovány některé hřebčíny. Chovaná plemena se nadále udržují a pokračuje jejich zušlechťování. Z hlavních záměrů chovu je patrný větší důraz na chov koní pro sportovní účely a v chovu anglického plnokrevníka snaha o zkvalitnění chovné základny. V chovu teplokrevných koní se využívají moderní metody forem reprodukce.

K hlavním chovatelským organizacím patří Asociace chovatelů koní a Jockey-Club, který sdružuje chovatele anglického plnokrevníka a klusáka. Zastřešující řídící organizací chovu je Ministerstvo zemědělství. V přímém řízení ministerstva zůstávají oba hřebčince a hřebčín v Kladrubech, který se stal národním hřebčínem a je k němu přiřazena bývalá výzkumná stanice pro chov koní ve Slatiňanech.

Jezdecký sport v mezinárodním měřítku dosahoval za první republiky vysoké úrovně, v drezurním a skokovém ježdění, tak v military.

Vojenští jezdci, důstojníci kavalerie a dělostřelectva, byli převážně absolventy vysokého jezdeckého učiliště v Pardubicích, po druhé světové válce je zrušeno. Úroveň jezdectví postupně klesá, projevuje se nedostatek fundovaných trenérů a jezdců. V současné době je naprostá většina jezdců zaměřena na ježdění skokové, podíl drezurních jezdců, jedná se o základní disciplínu, je, obdobně jako u jezdců military, minimální.

zdroj: Velká kniha o chovu a výcviku koní